Za devatero fotkami (Prvoligový Hradec)

Mám pocit, že scénář k poslednímu kolu druhé fotbalové ligy napsal ze záhrobí sám William Shakespeare. Jen těžko by se to dalo vymyslet dramatičtěji. O dvě postupová místa se ucházela tři mužstva: Budějovice, Táborsko a Hradec. A zatímco Jihočeši si to ve finále rozdali mezi sebou, hradečtí Votroci vyrazili k zápasu o všechno na horkou půdu odvěkého rivala - do Pardubic. A právě na stadionu Pod vinicí se díky zlaté trefě Haliloviče rozhodlo o tom, že se po roce půstu přece jen navrátí mezi fotbalovou elitu. Na oslavu tohoto hrdinského klání si vás dnes dovolím pozvat do míst obzvlášť exotických. Zavedu vás do bájného města, které zná většina Čechů jen z vyprávění ošlehaných cestovatelů. Už to určitě tušíte. Dnes se podíváme do Hradce Králové.

Přátelské, ale zcela vážně míněné varování: popisky k fotografiím obsahují až 70 objemových procent koncentrovaného hradeckého šovinismu. Pokud jste na tento citliví, nebo dokonce alergičtí, přestaňte prosím číst a podívejte se raději v televizi na nějaký zajímavý přírodopisný film o králíčcích.

Nespornou dominantou Hradce je Bílá věž s přilehlou katedrálou svatého Ducha. Najdete ji na Velkém náměstí a na všech pohlednicích. Tato renesanční věž z hořického pískovce byla postavena roku 1574 z milodarů měšťanů a měří 71.5 metrů. Pro srovnání: dominanta Pardubic, takzvaná Zelená brána, měří 60.3 metrů (což je zhruba 84.335664 procent výšky Bílé věže). To prosím říkám bez jakékoliv stopy povýšenosti nebo škodolibosti. My, Hradečáci, máme obyvatele Pardubic rádi a jejich 60 metrů vysokou Zelenou bránu jim ze srdce přejeme.

Tady jsme od první fotky jen o kousíček dál na Malém náměstí. Kdybyste se teď vydali rovnou za nosem, brzy se ztratíte v úzkých uličkách starého města. Hned za prvním rohem začíná křivolaký labyrint oplývající starobylými domy, kočičáky, malými obchůdky a spoustou restaurací, ve kterých vám nabídnou vyhlášenou hradeckou specialitu - Pardubický řízek. Ten si ovšem můžete udělat i sami doma. Recept je docela jednoduchý. Nejprve si v Pardubicích koupíte pořádnou, alespoň dvoucentrimetrovou flákotu masa a minimálně půl hodiny do ní soustředěně bušíte baseballovou pálkou. Když flákota změkne, podusíte ji jemně na pánvi (nebo klidně i drsně) a podle potřeby podléváte vodou z nádobí. Můžete ji ale také podusit tím, že na ni vší silou přitisknete polštář. Je zvykem propečený řízek přizdobit nějakým hanlivým nápisem na adresu Pardubic - například "Pardubice Fuj" nebo - máte-li větší řízek a dostatek kuráže - "Pardubáci jsou ošklivá kačátka". Heslo buď vyryjete vidličkou přímo do masa a nebo jej vykreslíte hořčicí. Jako přílohu doporučuji osmažený perník a nalomenou snítku olivové ratolesti. Hotový pokrm podáváme s Pernštejnskou jedenáctkou pokojové teploty a při konzumaci koulíme zlověstně očima.

Muzeum východních Čech se nachází pod starým městem na břehu řeky Labe. Tato budova byla postavena v letech 1908-1912 podle návrhu architekta Jana Kotěry. Ve stálé exposici najdete interaktivní model města zachycující jeho vývoj od středověku, přes vojenskou pevnost až po současnost. Ve druhém patře doporučuji navštívit památník studené občanské války mezi Hradcem a Pardubicemi. Budete unešeni peripetiemi konfliktu, který započal v polovině 19. století sporem o pastvinu v katastru obce Čeperka a podle prognóz vojenských expertů skončí teprve v roce 2019 úplnou a bezpodmínečnou kapitulací Pardubic a jejich následnou přeměnou v největší golfové hřiště republiky.

Na druhé straně řeky naleznete Ulrichovo náměstí, které je přirozeným centrem a v podstatě i středobodem moderní části města. Na tomto snímku vidíte v pozadí i samotné obyvatele Hradce Králové, což jsou téměř dokonalé pohádkové bytosti, vyznačující se charakterem z křemene, noblesními způsoby, dobrým srdcem a neodolatelnou touhou bránit světový mír. Tyto přirozené mravní autority, živící se zásadně poctivou prací, nemají jediného záznamu v trestním rejstříku, žákovské knížky jejich dětí jsou bez poznámek, nikomu nic nedluží, nepřejídají se, nechlastají, nesmilní a neplivají na zem. Na druhé straně, pokud by vás zajímal morální profil občanů Pardubic, chtěl bych zde uvést, že jejich nejznámějším rodákem je rytíř Smil Flaška z Pardubic. K tomu už ani není co dodat, že?

Těsně před soutokem Labe a Orlice najdete secesní elektrárnu se segmentovým jezem a mostem zvaným Hučák.  Komplex budov byl postaven v letech 1910-1912 podle návrhů architekta Františka Sandera. Hned za mostem už vykukují Jiráskovy sady, jejichž idylická rozevlátost kontrastuje s ocelovou precizností moderní technologie. Pokud si za Hučákem sednete do kánoje a vyrazíte po proudu řeky, zhruba po 20 km dopádlujete do velice malebné čtvrti zvané poeticky Hradec Králové - Jižní předměstí (na starších vodáckých mapách ji najdete též pod dobovým názvem Pardubice).

Gymnázium Josefa Kajetána Tyla sídlí v historické budově navržené hradeckým "dvorním" architektem Josefem Gočárem a postavené v letech 1925-27. Socha "Vítěze" před hlavním vchodem pochází z dílny Jana Štursy. Kromě J. K. Tyla si na tomto ústavu odkroutil maturitu i dlouhý zástup významných českých osobností jako byli například Karel Jaromír Erben, Alois Jirásek, Karel Čapek či Alois Rašín.  V rámci regionální nepředpojatosti bych se rád zmínil, že i na pardubickém gymnáziu studovali mnozí velikáni evropské kultury - namátkou třeba světoznámý hráč na ucpanou foukací harmoniku Josef Novák a nebo proslulý záložník fotbalového velkoklubu FK Rosice nad Labem Zvonimír Čutač.

Pomník Tomáše Garrigua Masaryka na stejnojmenném náměstí vytvořil sochař Otto Gutfreund v roce 1926.  Socha byla odstraněna v roce 1940, znovu instalována v roce 1947, znovu odstraněna v roce 1953 a konečně navrácena na toto místo 28. října 1990. V pozadí vidíte budovu bývalé Anglobanky postavené podle návrhu architekta Josefa Gočára v roce 1922. Na této fotografii je zajímavé, že mě při pohledu na ni nenapadla žádná nactiutrhačná poznámka na adresu našich jižních sousedů. To si ty Pardubičáci pěkně vypijou. Takhle mě znemožnit.

Hradec Králové - meziplanetární nádraží. Úmyslně říkám meziplanetární, protože se odsud dá dojet přímým vlakem až do Pardubic, které leží v úplně jiné galaxii, na planetě obývané zlotřilými skřítky, obřími housenkami, sveřepými perníkožrouty a jinými nejapnými živočichy. Hlavní budovu nádraží, postavenou v letech 1928-29 ve stylu moderního klasicismu, navrhl architekt Václav Rejchl. Geografickou zvláštností nádraží je, že z něho  jezdí spoje nikoliv do 4, ale hned do 5 světových stran: na Chlumec, na Pardubice, na Jaroměř, na Jičín a na Týniště.

Rozloučíme se samozřejmě "pod lízátky", tedy na Všesportovním stadionu v Malšovicích. Tady se psaly hradecké fotbalové dějiny. Sem jsme se s dědou něco nachodili - na Macháčka a Mudruňku, na Hůlku a Pečenku, na Vladimíra Mráze i Pavla Černého.  A než se začne kutat nový stadion, určitě se ještě pár stránek popíše. Jediné mínus je, že s Votroky do první ligy nemohou postoupit i Pardubice. Porazit je na prvoligovém trávníku, před zraky celého fotbalového národa, je snem každého hradeckého fanouška. Tak to snad vyjde příští rok.

Prozatím sláva vítězům, čest poraženým a Votrokům i Budějkám hodně štěstí v příští sezóně.

Všechny fotky ze starého Hradce Všechny fotky z nového Hradce