Za devatero fotkami (Islandské krajiny)

Spousta Islanďanů věří na elfy. A věří na ně natolik, že neváhali odklonit některé silnice, aby nerušili jejich domnělá území. Když projíždíte horami zahalenými většinu roku do nízkých mraků, sami se neubráníte otázce co se tam nahoře v těch bílých parách skrývá. U jednoho zcela opuštěného fjordu mi to nedalo a vyrazil jsem podél potoka nahoru do strmého úbočí. Jen tak - ošlehanou tundrou na divoko - bez jakékoliv stezky či značení. Slábnoucí potok byl mým jediným průvodcem. Netrvalo dlouho - sotva dvě stě výškových metrů - a byl jsem dokonale pohlcen mraky. Kolem dokola jen nízké, ale husté vřesoviště, viditelnost zhruba 10 metrů a naprosté ticho. Takové ticho, že slyšíte každou decku krve jak se nenápadně prosmýkává kolem bubínku. Napadlo mne, že jsem možná první živý tvor, který si po tom houževnatém arktickém koberci vyšlapuje. Sem určitě ani ovce nezabloudí. Leda tak víla. Nakonec jsem tam sice žádné elfy nepotkal, ale v jednom malém průsmyku jsem pocítil přítomnost ducha Islandu. Takovou zvláštní směsici absolutní samoty a hřejivé sounáležitosti s celou planetou. Nikde jinde jsem pak ten pocit už nezažil.

Jen co vytáhnete paty, špičky a celé nohy z Reykjavíku, Island Vás překvapí malou koštovačkou. A to pouhých 20 km od hlavního města, na silnici 36 směrem na Thingvellir, kam se ubírá 90% turistů. Na tom obrázku vidíte vše podstatné z Islandu jako na dlani - kostelík, farmu na samotě, překvapivě zelenou vegetaci, zachmuřené nebe a všudypřítomné hory s holými stráněmi. Toto je kvintesence celé země. Vlastně jsem se odtud mohl vrátit zpátky do Reykjavíku a můj dojem z Islandu by byl podobný jako po okružní jízdě kolem celého ostrova. Jenže to jsem v tomhle okamžiku ještě nevěděl. Když tak o tom přemýšlím, tak on život pořádá koštovačky docela rád. Jen jsou vždycky patrné až ve zpětném zrcátku.

Vysoké hory plus dostatek vláhy z nevyčerpatelné studnice Atlantického oceánu rovná se úctyhodné množství srážek. Při střemhlavém úprku dolů do konejšivé náruče oceánu se občas stane, že voda klopýtne a pak padá a padá a padá. Snad jen v Norsku jsem viděl víc vodopádů než na Islandu. Vodopády se zde dělí na šedé (z ledovcových řek) a modré (z těch ostatních). Ten na obrázku je šedý, jmenuje se Skogafoss a najdete ho nedaleko národopisného muzea ve Skogaru na jižní straně ostrova.

Moréna neboli ledovcové suťoviště je na Islandu jako houska na krámě. Její stáří obvykle poznáte podle intenzity vegetace. Ty novější jsou holé a vypadají jako obří škvárová hřiště. Ty starší už zarůstají mechem, trávou a někdy i zakrslými křovisky. Na tomto obrázku vidíte jednu menší, náležící ledovci Myrdalsjokull, jehož vyplazený jazyk se rozvaluje na pozadí. Co se stáří týče, je to takový puberťák. Nějaké chmýří už na tom raší, ale ještě to není ono. Kdyby ji viděl Karel Gott, určitě by si s chutí zazpíval: "Je jaká je, trochu dítě, trochu moréna..."

Tento obrázek uvidíte podél cesty po jižní straně ostrova tolikrát, že se neubráníte dojmu z deja-vu. Na pravé straně pár políček a za nimi už jen oceán s teplým Golfským proudem. Na straně levé zdánlivě nekonečný sled holých úbočí, přerušovaných pravidelným staccatem vodopádů a tu a tam i osamělou farmou. Ale vždyť jsme tudy jeli před chvilkou! A to ještě netušíte, že tam za tou výspou na horizontu na vás čeká úplně stejný obrázek jako ten který právě vidíte.

Skaftareldahraun - obrovské lávové pole (zhruba 10 x 5 km) porostlé hustým mechem (10-25 cm). Sen každého kluka. Tady můžete blbnout, dovádět, hopsat, skotačit a skákat po kamenech podle libosti a maminka nemusí mít strach, že si uděláte modřinu, když náhodou spadnete. Mech je měkoučký jako peřina, takže škobrtnutí je zde spíše potěšením. Tuto přírodní megatrampolinu si vychutnáte nedaleko městečka Kirkjubaejarklaustur.

Islandští koně - kapitola sama pro sebe. Tato krásná zvířata byla na ostrov dopravena Vikingy před tisíci lety a od té doby se sem žádní jiní koně nedostali. Zamilujete si je na první pohled. Jsou o trochu menší než naši koně, většinou hezky barevní a nezaleknou se žádné nepohody. Na ostrově jsou jich taková kvanta, že jsem měl docela obavu, zda Island nepomýšlí na ovládnutí světa prostřednictvím kavalérie. Doufám, že ve Vídni budou neprodleně zahájena jednání o omezení počtu koňských hlavic.

Ledovcové řeky jsou trochu jiné než ty, které dospívají v českých korytech. Jsou většinou mělké a široké a jistě si umíte představit, že když jde do tuhého, dokážou se pěkně odvázat. Ono když to tam nahoře bouchne, tak ledovce tají tak rychle, že si voda ani nestačí vygooglovat nejkratší koryto pro cestu k moři. Při nedávné explozi sopky Grimsvotn se průtok jedné říčky zvýšil během několika dní z 200 m³/s na 50,000 m³/s. To je jako byste vyměnili Vltavu u Vraňan za Kongo u Kinshasy. Pochopitelně mosty ani pozemní komunikace na takové hydrologické jódlování nejsou připraveny, takže se občas nedivte když pojedete po provizorních panelech a jednosměrných můstcích připomínajících vojenské stavby.

Sopečná a geotermální aktivita patří k Islandu stejně neodmyslitelně jako vlnící se obilná pole k Polabí. Několik aktivních oblastí najdete hned poblíž Reykjavíku, a ty zbylé pak podél zlomové linie táhnoucí se celým ostrovem směrem na severovýchod. Ta na obrázku je nedaleko jezera Mývatn v severní části Islandu. Klidně se tady zastavte na celý den. Je tu spousta sopek, gejzírů, lávových sloupů i polí a také pseudokrátery, což jsou zkamenělé bubliny v toku lávy. Vypadají jako krátery na Měsíci - jen jsou úplně zarostlé trávou. A samozřejmě zde najdete i přírodní lázně s teplou až horkou vodou, které jsou podstatně méně zalidněné než ty v okolí hlavního města. Mimochodem, většina hotelů na Islandu čerpá teplou vodu z přírodních zdrojů, takže se v koupelně připravte na zřetelně sirovodíkový zápach.

Tohle je asi nejchladnější část ostrova. Zhruba 30 km západně od Akureyri. Sem už blahodárné sálání Golfského proudu nezasahuje. Pár kilometrů za těmi horami bouří Severní ledový oceán a vítr vám to nezapomene připomenout každou vteřinu. A přesto i zde se lidé se šlachovitou přírodou nějak srovnají. Tahle farma na samotě mi skoro vehnala slzy do očí. Ne kvůli větru - spíš jako vzpomínka na gymnasiální léta, kdy jsem hltal Hamsunovu "Matku zemi" (Markens Grode). Tady se osadníci musí rvát o přežití každý den. Tady je strom života ohlodán až na samotnou existenciální dřeň. Tady by si člověk mohl do sluchátek pustil Mahlerovu "Píseň o zemi" a možná by ji i pochopil.

Všechny fotky z Islandu