Ošidnost perspektivy

Chce-li malíř vměstnat na své plátno obraz 3D prostoru, neobejde se bez perspektivy. A potřebujeme ji i my, pokud chceme na plátno své mysli promítnout kolotání mnoha-dimensionálního světa. A to s sebou nese i jistá úskalí.

Občas v politických diskusích zahlédnu povzdech, který by se dal shrnout do věty "jak si normální člověk může myslet takovou hovadinu".

Tedy ne, že by se v diskusích nedaly najít skutečné, notářsky ověřené hovadiny - ale zdaleka ne všechno, co nás při zběžném pohledu zarazí jako absurdní je objektivně vzato mimo rámec zdravého rozumu. Realita se totiž dokáže umně přetvařovat. A hledat pravdu v bludišti společenských věd je jako házet plechovku pod jez a hádat, kde se vynoří.

Přírodní vědy mají v tomto ohledu výhodu: pokud se ve fyzice bude nějaká skupina badatelů domnívat, že kameny puštěné z věže padají směrem nahoru, není nutné je v diskusích okřikovat nebo zesměšňovat - prostě se na nejbližší věži provede experiment a pravda sama ráda vyplave na povrch. Jenže pokud se dva sociologové pustí do zásadně rozdílné interpretace migrační krize, nemůžete jejich spor rozhodnout stejným stylem. To byste si museli uplácat z hlíny dvě kopie zeměkoule, na jedné obehnat Evropu třímetrovým plotem, na druhé rozeslat do všech uprchlických táborů ručně psanou pozvánku a pak se za dvě až tři generace podívat, na které zeměkouli ta Evropa prosperuje lépe (já si za stávajících podmínek myslím, že varianta "plot" by byla úspěšnější, ale je to jen můj osobní názor - nemám pro něj žádný důkaz). 

Politický systém je tavícím tyglíkem, ve kterém krystalizují veřejné názory na to, jak by měl vypadat ideální svět. A není to jednoduchý proces - lepší svět pro jednoho může být podstatně horší pro druhého. Naše představy jak dosáhnout stavu, který umožní smysluplnou realizaci co největšímu počtu lidí, jsou subjektivní a závisí na mnoha osobních faktorech.

Pokud vyjedete na pracovní stáž na Blízký Východ a strávíte tam rok ve společnosti usměvavých pracantů, budete mít zcela jiný názor na tamnější obyvatelstvo než člověk, který se v téže oblasti setká pouze s bandou líných lemplů a nakonec je jimi okraden. 

Stejně tak člověk, který byl právě propuštěn z vytunelované továrny má pochopitelně jiný náhled na kapitalismus než člověk zaklepavší na dveře firmy, která se díky talentu a pracovitosti svých majitelů dokázala prosadit na trhu a jede na plné obrátky.

Náš světonázor či úhel pohledu na svět se formuje po celý náš život a nejvíce ho ovlivňují naše osobní zkušenosti a zkušenosti našich přátel, rodiny a obecně lidí, kterým důvěřujeme. Všechno se ale vlastními smysly obsáhnout nedá a tak za dlouhých zimních večerů hltáme zakonzervované myšlenky ostatních hledačů pravdy v podobě knížek, přednášek, odborných časopisů i novinových článků, abychom svému vnitřnímu vidění dodali příslušnou hloubku ostrosti. To všechno dohromady pak vytváří perspektivu, skrz kterou pozorujeme veškeré pozemské pinožení. A protože cesty životem mohou býti rozličné, každý máme tu svou - jedinečnou - a ta vaše bude s velkou pravděpodobností docela jiná než ta moje.

Trochu to připomíná pohled na vísku za dvou protilehlých kopců.

To, co vidím já nemusí být nutně to samé, co vidíte vy. Malá psí bouda, kterou vidím u chalupy pana lékárníka, může být z vašeho pohledu schovaná za poštou a také ze silnice vinoucí se vískou vidím nejspíš úplně jiný úsek než vy. A při tom koukáme na tu samou silnici. Ani relativní poloha objektů není stejná. Z mého pohledu může být hasičská zbrojnice před školou, zatímco z vašeho - na protějším kopci - je zbrojnice až za ní. A asi by nemělo moc smyslu se přes mobilní telefon dohadovat, co je před čím (i když občas se takový typ diskuse ve virtuálním světě objeví). V tomto případě máme oba svým způsobem pravdu.

Tím nechci říci, že všechno pozemské je relativní. Jistě má smysl přít se například o to, zda má špička kostela korouhvičku a nebo ne. Tu vidíme všichni stejně - zrovna tak jako barvu obecního fotbalového hřiště. V takových otázkách bychom měli poměrně rychle dojít ke konsensu.

Neoddiskutovatelným faktem ale zůstává, že ve světě stále závislejším na informacích má úhel pohledu obrovský význam. A je dobře, že technologie jsou nám v jeho prozkoumávání nápomocny. Před nějakými 20 lety napsal autor článek do novin výlučně ze své perspektivy a mohl pak jen doufat, že většina čtenářů na druhém kopci uvidí tu samou břízu na návsi, kterou vidí on. Pokud totiž čtenáři na návsi žádnou břízu neviděli, pomysleli si, že pisálek je blbec a věc byla vyřízena. Dnes se ale autora můžete na tu břízu zeptat v diskusi a on vám poradí - "jo holenkové, to si musíte popojít o 20 metrů vlevo a pak ji uvidíte jak vykukuje za kostelem". A čtenáři jsou hned spokojenější. Malá změna stanoviště dokáže v objektivu lidského vnímání vykouzlit zázraky - dokonce občas během přesunu zjistíte, že to, co jste do té doby považovali za naprosto fundamentální životní axiom byla jen ideologická fata morgana.

Naše perspektiva samozřejmě není neměnná. Působí na ni pozitivní i negativní vlivy. Především musíme čelit armádě těch, kteří se snaží nám perspektivu prodat. Tedy těch, kdo nechtějí, abyste se škrábali na kopec a valili své vlastní bulvy, ale seděli hezky v hospodě a poslušně naslouchali výkladu těch, kdo na tom kopci údajně byli. Takových vykuků byl v historii vždy dostatek. Doby povinných propagandistických školení jsou však naštěstí za námi a v době Internetu je kvalita našeho rozhledu v našich rukou. Stejně jako pozorovatelé mohou vylézt na kopec, aby viděli dále do kraje, můžeme i my obohatit své chápání reality četbou, cestováním či výměnou názorů a zkušeností. Ale platí to jen do určité míry - i když se vyšplháme na samotný vrcholek kopce, té fundamentální ošidnosti perspektivy stejně neunikneme. Na to je lidský život příliš krátký a svět příliš komplexní.

Tak až příště zbrunátníte nad reakcí vašeho názorového oponenta a posedne vás nutkavá touha vepsat do diskusního okénka jméno domestikovaného sudokopytníka v 5. pádě, zkuste si místo toho před tím položit otázku - odkud on se vlastně na svět dívá, že vidí to, co vidí. Jaké události či knihy formovaly jeho pohled?

Třeba pak malou změnou své perspektivy objevíte za stodolou dobře utajený sklípek, který z vašeho pohledu vůbec nebyl vidět.

A každý malíř vám potvrdí, že nejrychlejší způsob, jak dosáhnout sladění perspektiv je zmalovat se pod obraz. A nebo nad obraz - podle toho jak se na to díváte.

+++++++++

Předchozí články ze série Sfinga.