Je po dešti...

To si zpívávala Judita Čeřovská. A musím říci, že po dešti chodím do našeho parku nejraději. Nejenže vzduch voní vypařující se vodou, ale oba naše potoky - Malý a Velký - si nasadí dramatickou masku a s chutí si zabouří.

Letos bylo mimořádně mokré léto se spoustou vydatných srážek. Hladina jezírka je nejvýš co pamatuju a dokonce jsem v parku nalezl typy hub, které tu nikdy dřív nerostly. Abych vám přiblížil, jak se naše potůčky po každé solidní bouřce zatetelí vlahem, vytipoval jsem si několik míst a z každého pořídil dvě fotografie. Jednu před deštěm a druhou po dešti.

+++++++++

První lokalita je jen taková příležitostná stružka. Po většinu roku je vyschlá a voda v ní teče vždy jen několik hodin po dešti.

Když už se ale rozteče, dokáže spáchat i malý vodopád.

Její jedinou nevýhodou je, že ve spodní části teče po stezce a neustále ji vymílá. Proto tomuto rozcestí říkáme "Washout".

Kousek za ním narazíme na můstek přes Malý potok. Když je delší slejvák, tak se voda valí i po té plošince před námi (veselá příhoda č. 326: jednou jsem tu randil těsně po bouřce a musel jsem dotyčnou k můstku přenést na zádech)

Pohled z můstku proti proudu Malého potoka.

A o kousek dál už nás čeká Velký potok.

Tuto zátočinu jsem kdysi použil v blogu "Mácha máchá v zeleni".

Sem zase chodím v létě rozjímat o nesmrtelnosti chrousta. Je tu spousta kamenů, na kterých se dá sedět, a voda příjemně chladí.

Tam někde na druhé straně Velkého potoka bydlí naše lišky. Za mnou je lavička, odkud je do údolíčka hezký výhled. Občas za letního večera zahlédnu, jak přeskakují vyvrácené stromy a vydávají se za potravou.

+++++++++

Statistické vyhodnocení: po dešti je v potoce více vody než před deštěm.

(předchozí díly ze série "Za humny")