Call Northside 777

Dnes není Den matek. Ale měl by být. A měl by být také zítra a pozítří. A měl by být i následující den a den poté jakbysmet. Zkrátka, měl by být každý den. A ne jen jednou v roce jako nějaký Den pirátů, horníků nebo tygrů.

Maminky jsou v této části vesmíru zcela jedinečnými bytostmi. Jsou to ony, kdo nám zpívají ukolébavky tak dlouho, až usneme. Kdo nám opakují slova tak dlouho, až se je naučíme. Kdo nám kapají medicínu na lžičku tak dlouho, až se uzdravíme. Jsou to jejich sdílené zkušenosti, které dokáží z kakofonie smyslových vjemů vykřesat srozumitelný obraz tohoto světa. A navíc dokáží během několika málo let do nepopsaných stránek naší paměti uložit celý traktát o jeho nástrahách: jaký je rozdíl mezi zmijí a užovkou, jaký je rozdíl mezi rulíkem a borůvkou a proč nemáme sahat na rozpálená kamna. Bez jejich nekonečné trpělivosti a péče by se celá slavná civilizace zhroutila dřív než byste řekli "auvajs".

Světový filmový průmysl nás za necelé století své existence obdařil celou řadou výrazných matek a Hollywood není výjimkou. Jejich typologie je prakticky nepřeberná - od houževnaté Sally Field (Places in the Heart - 1984) přes neúnavnou Diane Wiest (Edward Scissorhands - 1990) až třeba po nekompromisní Julii Roberts (Erin Brockovich - 2000). Ze všech filmových matek mám ale dodnes nejraději polskou emigrantku Tillie Wiecek, která se objevila v epizodní úloze filmu Call Northside 777. Tato postava je podstatně méně exponovaná než výše jmenované hrdinky a ve svém filmu vlastně ani nehraje hlavní roli. Ale možná proto vyčnívá nad ostatní. Opravdové mateřství - alespoň z mého laického pohledu - je skromné a oproštěné od jakékoliv stopy dramatického patosu či okázalosti.

Černobílý film Call Northside 777 natočil v roce 1948 podle skutečné události režisér Henry Hathaway. V Chicagu je v roce 1932 během prohibice zavražděn policista Bundy. Z vraždy je obviněn námezdní dělník Frank a jeho kumpán a oba jsou pod tlakem veřejného mínění odsouzeni na 99 let, přestože obžaloba je založena na jednom jediném svědectví. Následuje střih a po dlouhých 11 letech se v místních novinách objeví inzerát nabízející odměnu 5000 dolarů za jakoukoliv informaci vedoucí k nalezení skutečných vrahů. V inzerátu je uvedeno kontaktní číslo Northside 777.

“$5000 reward for killers of Officer Bundy on Dec. 9, 1932.
Call Northside 777. Ask for Tillie Wiecek 12-7 p.m.”

Brian Kelly, editor velkého chicagského deníku, zavětří zajímavý příběh a vyšle na stopu 11 let starého zločinu reportéra McNeala. McNeal není úkolem příliš nadšený, nicméně zavolá na zmíněné číslo a poté vyrazí na obdrženou adresu, aby se setkal s pisatelkou inzerátu. Níže uvedený video klip začíná ve scénáři na str. 15 (číslo v pravém horním rohu)

(Vidíme potemnělou budovu, ozve se cinknutí výtahu. Z něho vystoupí McNeal a rozhlédne se. Na konci chodby klečí starší žena a drhne schody. McNeal k ní zamíří)

McNeal: Hledám Tillie Wiecekovou...
Žena: Co jí chcete?
McNeal (ukazuje jí inzerát): Volal jsem 777 a řekli mi, že ji najdu tady.
Žena: Já jsem Tillie.
McNeal: Vy jste si podala tenhle inzerát?
Žena (utře si ruce a zkoumá inzerát): Ano, to je ode mě. (dychtivě) Vy něco víte?
McNeal: Ne...já jsem reportér z Chicago Times. Rádi bychom věděli proč se tak zajímáte o nalezení vrahů toho policajta.
Žena (postaví se): Frank Wiecek...je můj syn. Já jeho matka. Můj syn je za to zabití ve vězení. On to ale neudělal... Přátelé mi říkali, že když nabídnu velké peníze, možná někdo prozradí, kdo toho policistu zabil.
McNeal: Takže váš syn je za zabití toho policajta ve vězení. Je to tak?
Žena: Ano... ale on to neudělal. Můj Frank je hodný chlapec... tohle by neudělal.
McNeal: A co se týká těch pěti tisíc... kde jste je vzala?
Žena (v rozpacích): A je to důležité?
McNeal: Ano. Velmi důležité. Kde je sehnal - nebo kde jste je sehnala vy - má s tím případem hodně co do činění. Možná si je někde ulil a nebo jste je dostala od podsvětí na jeho útěk.
Žena: Ne! ... Ne, jsou moje! Já pracuju... drhnu schody. Jedenáct let jsem střádala každou penny. Nevypustila jsem jediný den. Vydělala jsem si to ... jednu každou penny.
McNeal (překvapen): Jedenáct let... to je dlouhá doba.
Žena: Vy to jenom říkáte. Můj chlapec je prožil. To mi věřte, pane. Vy Franka neznáte. Ale já, já jsem jeho matka. Já to vím...
McNeal: Chcete říci, že máte nějaké nové důkazy? Něco, co se neobjevilo u soudu?
Žena: Ne. Proto se snažím nějaké nové důkazy koupit.
McNeal: Plýtváte svými penězi. Podvodníci je z vás vytáhnou...
Žena: Ne. Ze mě ne.
McNeal: Podívejte, paní - je tam na 99 let. Jestli chcete ty peníze dobře využít, pošlete mu nějaké cigarety nebo bonboniéry, ať je mu tam lépe.
Žena: Jste velmi laskav. Ale já za své peníze nekupuju cigarety nebo bonboniéry. Pokud nemůžete pomoci, stejně jednou dostanu Franka ven... nějak (odmlčí se)... sním o tom.
McNeal (cynicky): Pět tisíc dolarů za sen - to je docela hodně.
Žena: Ano. Jedenáct let sním a pracuju. Nejdřív jsem zkusila nabídnout tři tisíce... (smutně) Nic. Tak teď zkouším pět tisíc.
McNeal: A když se nic nestane...?
Žena: Tak budu pracovat dalších jedenáct let. Pak budu mít deset tisíc dolarů a jednoho dne svého chlapce dostanu ven.
McNeal (po chvíli): Musím uznat, paní Wieceková, že máte opravdovou odvahu.
Žena (v očích ji zasvítí): Pomůžete mi?
McNeal: Obávám se, že to udělat nemůžu. Já jsem jenom reportér. Prostě napíšu story... ale... hodně štěstí (odejde)
Žena (potichu): Sbohem

Pasáž je poměrně krátká, úsporně režírovaná a natočená v polosvitu opuštěné budovy. Celý dialog se odehraje bez výraznějších gest. Ale právě pro tu absenci rekvizit scénou lépe prozařují ryzí charakterové dominanty hlavní hrdinky -  její hřejivé lidství, osobní obětavost, bezpodmínečná láska  a nezlomná víra v nevinu svého syna. Tillie je upracovaná, prostá, křehká, nevýbojná, ale současně pevná jako skála a ve svém účinku zdrcující. Obzvlášt tváří v tvář počátečnímu nezájmu a chladné odtažitosti novináře McNeala. Na jeho obranu je však nutno říci, že se v průběhu vyšetřování postaví na matčinu stranu a nakonec synovu nevinu skutečně prokáže.

Roli matky v tomto filmu skvěle zahrála polská herečka Kasia Orzazewski. Narodila se 16. října 1888 a dnes tedy slaví své nedožité 126. narozeniny. S pocitem dobře vykonané práce si může otevřít lahev šampaňského a pohodlně se opřít do svého obláčku - někde tam nahoře - ve filmovém nebi. A nebo ještě o tři patra výš. V té části nebe, kam mají přístup jenom maminky.

+++++++++

Zde je citovaná pasáž na videu.