Zmlkni, sprosťáku!

„Karrrle, dej si pivo! Karrrle, dej si pivo!“ Pozdravil nás ráčkující modrý andulák s kropenatými křídly a bílou hlavičkou a zvesela si poskočil ve své kleci, umístěné vedle výčepu.  

Ten pták nás pobavil, a tak jsme s Frantou usedli k nejbližšímu stolu, abychom měli přehled o jeho dalších kouscích. Byl konec měsíce, Maruška bojovala v práci se závěrkou, a tudíž jsem tentokrát místo ní vytáhnul jejího manžela na chvíli příjemného posezení mezi lidmi.

„Tak co to bude, pánové?“ Optala se nás s úsměvem přispěchavší štíhloučká servírka. Mimochodem, všimli jste si, že skoro všechny servírky jsou hubené a málokdy se najde taková, která by se na hosty mračila?

„Poslechneme támhletoho, přestože nejsme Karlové,“ ukázal jsem na anduláka, „dáme si po desítce a k tomu ty vaše skvělý utop...“

„Rrraduno, pospíchej!“ Skočil mi do řeči andulák. Servírka se krátce zasmála, pohodila svými dlouhými černými vlasy a informovala nás, že ten pták patří jí a jejímu příteli Karlovi za pípou, umí akorát tyhle dvě věty a oni ho občas berou s sebou, protože je s ním sranda a baví jim hosty. „Takže dvě desítky a dvakrát utopence, hned to bude pánové,“ shrnula naši objednávku, „no jo, už běžím, Pepo,“ odpověděla andulákovi na výzvu ke spěchu a odkvačila k dalšímu stolu.

„Honzo, tenhle pták mi něco připomněl, to se budeš smát. A jestli chceš, klidně to zveřejni mezi ty svý články, já se za to nestydím,“ informoval mě Franta, jakmile jsme za doprovodu Pepova zvaní na pivo dojedli tu lahodnou utopenou krmi. Zhluboka jsme se napili zlatavého moku a já na svého kamaráda jenom tak zlehka kývnul, aby se dal do řeči.

***

Honzo, tohle se stalo někdy před dvaceti léty, Maruška odjela po operaci do lázní a já si užíval slaměnýho vdovectví. Večer jsem si pustil televizi, že se jako v klidu kouknu na fotbal, když v tom zvonek. Otevřu dveře a koukám, před nima stojí Markéta. Rozvedená sousedka, co tehdy bydlela o dvě patra vejš, o který kolovaly zvěsti, že je strašně na chlapy a že už vojela každýho v našem okolí, kdo se nechal.

„Dobrý večer, Františku, měla bych k vám obrovskou prosbu,“ spustila Markéta slaďoučce. Zřejmě se musela domáknout, že jsem slaměnej a rozhodla se, že si ze mě udělá další zářez na svý pažbě. „Víte, já chci upíct jablečnej koláč a došly mi vajíčka, nepůjčil byste mi dvě?“ Tak jsem jí řeknul, že jí teda jako dvě přinesu z lednice, doufal jsem, že počká u dveří, ale ona se vydala za mnou do kuchyně. Měla takový divný řeči, jak mi musí bejt smutno, když jsem teďka sám a jak musím bejt hladovej, když mi nikdo neuvaří. Když jsem dal ty vajíčka, řekla: „Děkuju moc, pane Františku, víte co? Já vám je zejtra večer vrátím, přinesu vám ten koláč, abyste měl něco dobrýho do pusy a pobydu tady s váma, abyste nebyl tak sám.“ Měla na sobě jenom takový lehký domácí šaty, pod kterejma jí prosvítalo spodní prádlo, a když odcházela, jen tak mimoděk se o mě otřela prsama, aby mi dala jasně najevo, co bude zejtra večer za ten koláč chtít.

Markéta odešla i s těma vajíčkama a mně zatrnulo. Honzo, znáš mě a víš, že já na tyhle věci moc nejsem a s Maruškou to dělám, jen abych jí vyhověl a udělal radost. Ale bejt jí nevěrnej, tak to teda ani náhodou. S ženskejma to moc neumím, tak jsem dumal jak se tý Markéty zbavit a byl jsem z toho tak zoufalej, že jsem ani pořádně nevnímal ten fotbal, přestože naši vyhtáli.

Jenomže pak mě naštěstí osvítil duch svatej a já si vzpomněl na Míru. To byl náš kolega ze skladu, kterej byl pověstnej svou mluvou, za níž by se nemusel stydět ani prvorepublikovej dlaždič. Ten když spustil, tak z něj lezly takový sprosťárny, že jsme se červenali i my chlapi, ale na druhou stranu nás dokázal celý hodiny bavit svejma fórama, tak jsme ho měli docela rádi. No a o tomhle Mírovi se vědělo, že nemá rád ženský a že má doma anduláka, kterýho vycvičil k obrazu svému. Tak mě napadla taková spásná myšlenka, že bych si mohl toho anduláka od Míry půjčit, aby mi pomohl od tý vlezlý Markéty. „Ha, ha, ha, teda ty seš vůl,“ chechtal se Míra, když jsem mu to hned druhej den ráno řeknul, ale o polední pauze skočil domů a toho ptáka mi přinesl. Byl skoro stejnej jako támhleten u výčepu, akorát ne modrej, ale žlutej, jmenoval se Filip a uvítal mě slovama, který mi daly naději, že to nakonec dobře dopadne.

Ne, Honzo, promiň, druhý pivo si nedám, za chvíli zavolá Maruška, že končí a já ji půjdu naproti. (Franta udělal malou odbočku a nenápadně se kouknul na hodinky).

No, dál, doma jsem postavil klec s nadávajícím Filipem na televizi vedle sedací soupravy a čekal, jak se to vyvine. Markéta dorazila v šatech, který sice nebyly tak průsvitný jako ty včerejší, ale měla je natolik natěsno, že bylo na první pohled vidět, jak pod nima nic nemá. V košíčku přinesla ten svůj koláč, k tomu láhev vína i se skleničkama a byla navoněná těžkým ženským parfémem. Bez rozmyšlení zarejdovala do obejváku, obsah košíčeku včetně těch dvou vrácenejch vajíček vyložila na konferenční stolek, nalila víno a spustila: „Františku, já jsem tady s vámi tak ráda, pojďte, připijeme si na tykání a na krásný něžný večer ve dvou.“

„Bábo, smrrrdíš!“ Filip si až do této chvíle s hlavičkou na stranu Markétu zvědavě prohlížel a teď dvěma krátkými slovy suše zhodnotil její parfém. Dlužno podotknout, že ráčkoval úplně stejně jako támhleten Pepa. „Jémine, ty seš mi krásnej ptáček,“ nenechala se Markéta vyvést z míry a při slovech krásnej ptáček krátce střelila pohledem do mýho rozkroku. Přiťukla si se mnou vínem a chystala se mi dát pusu na to tykání. Teda asi ne jen pusu na tykání, jak rozpřahovala ruce, aby se na mě přilepila, bylo jasný, že to bude spíš předpostelovej francouzák. Zřejmě se rozhodla mě dostat hned na gauči v obejváku.

„Courrro! Děvko špinavá!“ Komentoval tentokrát Filip Markétinu snahu o přípitek na tykání. Teď se už Markéta neudržela, a přestože k puse ještě nedošlo, tykla mi: „Františku, hergot, nemohl bys ho dát vedle nebo aspoň ňák zakrejt, aby držel zobák?“

„Promiňte, paní Svobodová, to nepůjde. Kolega mi ho dal na hlídání, zdůraznil, že je to velice citlivý tvor a že ho v cizím prostředí nemám spouštět z očí. Do smrti bych si vyčítal, kdyby se mu vinou mé nepozornosti něco stalo.“ Na rozdíl od Markéty jsem zůstal u vykání a pro jistotu i u oslovení příjmením.

Markéta znejistěla, zlehka pohodila hlavou a chvilku dumala, jak na mě dál. „Františku, musíš přece ochutnat, co jsem ti upekla,“ uchýlila se k drobné odbočce na své plánované cestě do postele. Uchopila do ruky kousek toho svého koláče a se slovy „pojď přece blíž,“ si mi sedla na klín, že mě jako bude krmit. Vzala mě okolo krku, prsama se mi přitiskla k rameni a druhou rukou se mi snažila nacpat do pusy ten svůj sladkej výtvor.

Honzo, já už se začal bát, že je to ztracený, ale pak se Filip ozval do třetice. Oslovil Markétu výrazy, který kdybys napsal do článku, tak ti ho smažou a který spočívaly hlavně v nejšťavnatějších variantách pojmenování ženskýho přirození a souložení. Tohleto už konečně zabralo a rozhodilo tu ženskou natolik, že mi vylítla z klína a vztekle křikla na Filipa: „Zmlkni, sprosťáku!“ Nato se s návratem k vykání obořila na mě: „Chlape, tohle jste mi udělal určitě naschvál! Já jsem vám upekla koláč, chtěla s vámi prožít hezkej intimní večer, abyste tu nabyl tak sám a vy na mě takhle...“ Zbrunátněla a výhružně nechala viset konec věty ve vzduchu.

„Ale já za to přece nemůžu, paní Svobodová,“ řekl jsem jen tak, co mě zrovna napadlo a měl jsem kliku, Honzo, ta ženská to vzala jako vytáčku a popudilo ji to ještě víc. Na dvě sousta zhltla ten kousek koláče, kterým mě chtěla nakrmit, vyzunkla naráz obě sklenky s přípitkem na tykání, urovnala si výstřih a spustila: „Budu si na vás stěžovat vaší manželce a řeknu jí, že jste chtěl zneužít její nepřítomnosti a dostat mě do postele!“ Pak popadla svůj košík, vylítla ven a bouchla dveřma tak, že se otřásl celej panelák.

A já měl konečně klid, Honzo, i když jsem si musel nejdřív dát panáka, jak jsem z ní byl celej roztřesenej. Pak jsem si usmažil ty dvě Markétina vajíčka se slaninou k večeři a při jídle jsem měl takovej zvláštní pocit zadostiučinění, jakej museli mívat kanibalové, když si pochutnávali na poraženejch nepřátelích. Filipa jsem hned druhej den vrátil Mírovi, a když mi Maruška přijela z lázní, pro jistotu jsem jí to pověděl hned cestou z nádraží. To víš, že si pak ze mě utahovala celej rok a ptala se, kdy už si to konečně rozdám s tou roztomilou paní Svobo...“

***

„Crrr, crrr,“ skočil Frantovi do řeči jeho vlastní mobil a na svém displeji ukázal obrázek Marušky v celé její kráse.

„Už běžím, miláčku, tak za deset minut na Andělu,“ zavrkal Franta zasněně do telefonu. Chvatně se mi omluvil, vletěl do kabátu a na mou pichlavou otázku, jestli si tu příhodu s vilnou Markétou náhodou celou nevymyslel, odpověděl jen sotva znatelným pokrčením vzdalujících se ramen.

Vytřepal jsem do úst poslední kapičky piva z půllitru a uvažoval o tom, jaký krásný vztah mají spolu Franta s Maruškou i po té spoustě let.

„Rrraduno, pospíchej,“ vrátil mě do reality hlas anduláka od výčepu a přiměl k přivolání štíhlé usměvavé servírky za účelem zaplacení útraty. „Karrrle, dej si pivo!“ Snažil se mě ten pták ještě přemluvit k další konzumaci, když už jsem vycházel ze dveří, ale já ho jen odbyl: „Jasně, Pepo, rrrád dám. Ale až přřříště.“