Čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu jsme krmeni takzvaným ideálem ženské krásy. Z reklam na všemožné výrobky od myček na nádobí, přes nejrůznější potraviny a oděvy, až třeba po menstruační vložky se na nás usmívají štíhlé slečny a mladé paní. S ženami podobných postav se setkáváme ve filmech, v nekonečných seriálech, v různých show a soutěžích, na obalech mnohého zboží. Jako bychom měli nabýt dojmu, že jiné, než hubené ženy, se štíhlýma nohama, útlými boky, malým pozadím a pevným, nejlépe bujarým poprsím snad ani neexistují.
Jakožto muž se dost dobře nedokážu vcítit do pocitů průměrné ženy, ale domnívám se, že není z tohoto neustálého přílivu komerční krásy nikterak nadšená. Má totiž proti prezentovanému ideálu o trochu větší nos, silnější nohy, případně větší bříško nebo nějaký jiný „nešvar,“ kvůli kterému se do těchto přísných a nesmyslných kritérií prostě nevejde. Jak by také mohla, když má za sebou nějaké to těhotenství, spoustu práce a starostí, které běžný život přináší, a když ji příroda obdarovala postavou „pouze“ běžnou. Mnohá se kvůli tomu trápí, podstupuje nesmyslné procedury a diety, které mohou v krajním případě vést až k anorexii, a při pohledu do zrcadla ji přepadají záchvaty pocitu méněcennosti.
Můj laický osobní názor je takový, že žádná standardní kritéria pro ženskou krásu neexistují. Každá žena je jiná, a pokud o sebe aspoň trochu dbá, vkusně se upraví tak, že dá vyniknout tomu, co je na ní hezké a naopak skryje to, co považuje za své nedostatky, dosáhne výsledku, za nějž se nemusí stydět a o který naopak může opřít své sebevědomí. Jedno staré úsloví praví, že není na světě ošklivých žen, jsou jen muži bez fantazie. Pokud bych se jej snažil trochu rozvést, řekl bych, že na každé ženě je možné nalézt něco hezkého, i když se to třeba na první pohled nezdá. Například oči, úsměv, a když už ani to ne, tak lze sáhnout k vlastnostem duševním. Ono takové dobré a upřímné srdce je mnohdy tisíckrát důležitější, než krásně vytvarovaná postava.
Ani z mužského pohledu nelze ona kritéria pro komerční ženskou krásu považovat za ideální. Co muž, to jiný vkus a troufám si říct, že většině z nás se libí docela jiné ženy, než ty vyzáblé s kozíma nohama a pozadím vypadajícím, jako dva slepené kmíny, které se na nás usmívají z televizních obrazovek a reklamních obrázků. Každý z nás má „svůj typ,“ někoho přitahují ženy pěkně zaoblené, jiný zas dává přednost dámám s drobným poprsím, hlavně však přírodním, neupraveným žádnou „umělou hmotou.“ Nicméně, jak už jsem naznačil, má-li muž alespoň špetku rozumu, tak při výběru své budoucí milé, se kterou chce ujít pořádný kus života, daleko víc, než na parametry fyzické, hledí na vlastnosti duševní.
