Žebřík, taková obyčejná věc, má vůbec smysl o něm mluvit, natož psát článek? O žebříku by se s trochou nadsázky dalo říct, že o něm platí jedno přísloví jako o ohni. Žebřík je člověku dobrým sluhou, ale zlým pánem. Poslušně drží a dovolí nám, abychom po něm vylezli nahoru, kam zrovna potřebujeme. Ale běda, jak nedáváme pozor, žebřík se naštve, shodí nás na zem, a aby toho nebylo málo, spadne také a praští nás šprušlí přes hlavu.
Na chalupě jsme mívali žebříky hned tři, byly to takové ty staré poctivé, dřevěné. Stojny měly opracované pěkně dohladka, aby si z nich člověk nemohl zadřít třísku do ruky. Šprušle (pardon, příčky) byly ošlapané letitým používáním a občas se pod nohama žertovně protáčely. Nejkratší z nich měřil tři metry a byl snad starší, než já. Moje babička mě po něm naučila lézt už jako malého kluka, a já po něm vylézal na plochou střechu garáže, abych pravidelně každou sobotu vyhlížel příjezd svých rodičů.
Když jsem poněkud vyrost, začal jsem tomuhle třímetrovému žebříku říkat jednoručák. Byl totiž lehoučký a krásně se s ním manipulovalo jednou rukou. Stále jsem po něm vylézal na garáž, ale už ne proto, abych někoho vyhlížel, nýbrž za účelem různých drobných střešních prací. Byl také skvělým pomocníkem při česání menších ovocných stromů.
Jeho o něco větší bráška měřil pět metrů a dostal přezdívku jednomužák, protože na jeho pohodlné ovládání jsem si vystačil sám. Pomáhal mi při česání vyšších stromů a při čistění okapů na třech stranách chalupy. Králem mezi našimi dřevěnými žebříky byl sedmimetrový dvoumužák, který byl na rozdíl od svých menších bratrů ozdoben dvěma dráty, pevně stahujícími stojny ke šprušlím. Jak už jeho přezdívka napovídá, nejlépe se s ním manipulovalo ve dvou. Jenomže copak jsem mohl chtít po své manželce nebo dvou malých dcerkách, aby se se mnou lopotily s žebříkem? Nu, možná mohl, ale raději jsem se s ním popral pokaždé sám. Chalupa stála ve svahu a k okapům z přední strany jsem se mohl dostat právě jen pomocí dvoumužáku. Laškoval se mnou vždy, když jsem ho chtěl postavit a opřít. Snažil se převážit sám sebe a já míval co dělat, abych mu zabránil vstoupit horním koncem skrz zavřené okno do jedné ze dvou místností.
Čas běžel, odvál chalupu a s ní i tři dřevěné brášky žebříky. Pravda, i dnes mám po čem lézt, opatřil jsem si dva moderní žebříky hliníkové. Jsou víceúčelové, z jednoho se dají v případě potřeby udělat štafle, druhý je vysouvací. Na každém z nich je asi desítka obrázků všeho, co se s nimi nesmí dělat, a několik výstražných značek, za které je zakázáno lézt. Možná jsou i o něco lehčí, ale na rozdíl od těch starých brachů jim chybí smysl pro humor a poezie. Jediný žertík, na který se občas zmohou, je zamazání dlaní od hliníku. Možná jsou zkonstruované podle nějakých celoevropských bezpečnostních předpisů, které nás stejně při chvilce nepozornosti před pádem nezachrání.
