Docela obyčejná místnost bez oken velikosti středního pokoje. Shora, zdola i ze všech stran opatřená nejrůznějšími útvary ze soli, pocházející prý od Mrtvého moře.
Vybavená několika lehátky s dekami pro případní přikrytí a tlumeně osvětlená čím jiným, než solnými lampami.
„Milí přátelé, pohodlně se položte, já vám teď pustím meditační hudbu,“ prohlásil vlídným hlasem človíček, který to měl celé na starosti, a než se vzdálil, tak ještě dodal: „Uvolněte své tělo i svou mysl a oddávejte se relaxaci. Pokud usnete, nevadí, za padesát minut vás jemně vzbudím.“
Bylo tam vcelku chladno, a tak jsem se přikryl. Ponořil jsem se do prvních tónů příjemně uklidňující skladby, kterou jsem nejspíš slyšel poprvé. Hlubokými vdechy jsem nasával ten zvláštní prosolený vzduch a začal si představovat, jak do mě při každém nadechnutí proudí energie sedmou čakrou. Při výdeších jsem se ji snažil uchopit a vůlí rozprostírat ve celém těle, co zbylo, jsem směroval do rukou. Po chvíli se mi mezi dlaněmi vytvořil jemný polštářek, který při každém pohybu lehce zapružil.
Takto „nabit“ jsem se posunul až na hranici usnutí a začal se pohupovat na rozhraní mezi spánkem a bděním. Chvílemi měly navrch meditační alfa vlny, chvílemi vlny plného vědomí beta.
V těch vzácných okamžicích, v nichž se potkalo vědomí s nevědomím (podvědomím) se má mysl odpoutala a dala mým vnitřním očím putovat po zvláštních neznámých krajinách. Tu vysoké hory, tu různá údolí, chvílemi říčky, někdy osamělá stavení. Let těmito místy, vykouzlenými vlastní fantazií, jsem nemohl vědomě ovládat, snad to byly tóny hudby, snad něco jiného, co mě unášelo dál a dál. Chvílemi jasné barvy denního světla, jindy zas šero brzkého rána či pozdního večera. Být básník, řekl bych, že má duše vystoupila z těla a jala se putovat po nádherných cizích světech.
Mezitím co chvilku procitnutí, v němž jsem si pokaždé uvědomil, kde vlastně ve skutečnosti jsem, a poté zas návrat do polovědomého snění. Při každém novém zhoupnutí k alfa vlnám byla krajina o trochu jiná, někdy malebnější, jindy až hrozivá. Nicméně strach jsem nepociťoval, celou tu proměnlivou scenérii jsem vnímal jako nezúčastněný pozorovatel.
Nakonec hudba postupně utichala, až zcela skončila a místo ní se začalo rozsvěcet doposud skryté osvětlení. Přišel ten človíček s vlídným hlasem a pomalu se s námi rozloučil. Do reality jsem se vrátil odpočatý jako po celonočním tvrdém spánku a naplněný zvláštními příjemnými zážitky.
Možná se mýlím, ale nemyslím si, že by v tom celém hrála rozhodující roli právě ta sůl. Spíš šlo o celkové prostředí, které mě přimělo k úplnému zklidnění, uvolnění a odbourání všech rušivých myšlenek a cizích vlivů. Vždyť nakonec něčeho podobného lze dosáhnout třeba i večer doma před usnutím a klidně stačí takových deset, patnáct minut.
Tak pokud to chcete zkusit také, přeji vám příjemný a posilující duševní výlet za hranice všedních dnů.
