„Já přece nemám za povinnost se ti z ničeho zpovídat, Honzo!“ Setřela mě Maruška, sotva jsme se usadili v pohodlných křesílkách naší oblíbené cukrárny. Z očí jí přitom zasršely blesky a bylo zřejmé, že se na mě opravdu zlobí.
Svým způsobem na to měla ta krásná plnoštíhlá zralá dáma právo, zeptal jsem se jí totiž, proč se mi nikdy nesvěřila se svou závislostí. Závislý může být člověk prakticky na čemkoli, někdo na alkoholu nebo na drogách, jiný ujíždí na čokoládě či na osobách opačného pohlaví a u dalšího je ta závislost daleko rafinovanější. Pár dní předtím mi snad omylem a navzdory Maruščinu přísnému zákazu její Franta prozradil, že jeho milovaná choť ujíždí na kreslení. Ukázal mi několik mobilovek s její jemnou a do detailu propracovanou perokresbou lidských obličejů, vyzařujících nejrůznější emoce. Přitom mi zapomněl zdůraznit, abych se o tom před skromnou Maruškou nezmiňoval.
„Pochybil jsem a zhřešil, Maruško, plně chápu tvé rozhořčení,“ bránil jsem se napůl omluvně a napůl obdivně, „ale promiň, Franta má pravdu, když tě chválí, ani se nedovedeš představit, jak se za tvou tvorbu dmul pýchou. Já sice nejsem odborník na kreslení, ale v lidských emocích se trochu vyznám a ty je opravdu ve svých obrázcích dokážeš perfektně vystihnout. A netvař se tak skromně, proboha!“
„Asi vás brzo zabiju oba dva!“ Maruška nebyla k uchlácholení. „A víš proč, ty grafomane?“ Trochu mi tu závislost oplatila. „Nevíš, viď?“ Napnula mě na skřipec.
„No... vlastně tuším... totiž netuším...“ Zareagoval jsem poněkud zmateně.
„Protože bagr!“ Přisadila si navíc dávnou pubertální formulkou. Chvilku si vychutnávala můj nechápající výraz, dokonce udělala rukou pár pomyslných tahů perem, jakoby jej chtěla zachytit na papír, pak se krátce uchechtla, ale nakonec zvážněla. A dala se do vysvětlování.
„Víš, Honzo, jestli něco umím nebo neumím, to ať posoudí jiní. Já se tím prostě jen tak bavím, málokdo to o mně ví, a pokud to občas někdo ocení, tak jsem ráda a vážím si toho. Když jsme byli před pár týdny na dovolené, tak to na mě Franta prozradil lidem, se kterými jsme seděli u stolu. Oni hned, abych jim něco ukázala, tak jsem to udělala a jim se to líbilo. Přitom jsem Frantu po očku sledovala a viděla, jak se usmívá pod fousy, až mi to přišlo líto.“
„Proboha, proč líto, Maruško? Vždyť to je přece normální, že tě tvůj manžel podporuje. Asi jsem natvrdlej, ale furt nevím, proč se zlobíš a co se ti na tom nezdá.“
„Zdá, nezdá. Mělo by to být normální, ale zdaleka ne vždy skutečně je. Copak ty nevíš, co je to závist? Nebo dokonce partnerská závist? Jestli ne, tak teda koukej!“
Už mi to pomalu začalo docházet. Maruška vytáhla mobil, zalistovala ve fotkách, pak se natáhla přes stolek a strčila mi před oči jednu ze svých kreseb. Byla na ní tvář mladého muže, z níž přímo čišela závistně nenávistná zloba a jeho oči, jakoby němě křičely: „Jak si dovoluješ být lepší než JÁ? Proč ty jsi dobrá ve všem, nač sáhneš, zatímco JÁ všechno podělám?“
„Maruško, to je fakt dobrý,“ podrbal jsem se zamyšleně ve zbytku svých šedin. „Ale tohle je jen tvoje fantazie, viď?“
„Bohužel není, Honzo,“ vrátila mě ta vzácná dáma oběma nohama na zem. „Tenhle výraz je skutečný, asi si málo všímáš lidí kolem sebe, protože jinak bys věděl, že je až příliš častý. A víš, co je nejhorší? Že tenhle obličej patří... no, je z mojí rodiny, promiň, že ti sem tahám svoje soukromí. Víš, je sice hezké, že mě Franta chválí a je na mě hrdej, já si toho moc vážím, ale když potom vidím svýho povedenýho synovce, jak závidí svojí manželce Svatavě její úspěch, tak se mi nediv, že mě to štve a že jsem tohle téma ani nechtěla otvírat. A přitom je to taková skromná hodná holka.“
„Nic mi do toho není, Maruško, ale když už jsi to nakousla, tak se zeptám. Proč Svatava s tím tvým synovcem zůstává? Proč se nerozvede a nenajde si někoho lepšího?“
„Proč? Protože je snad vážně svatá, Honzo. Oni mají malé dítě, kluka, který na obou rodičích doslova visí a Svatava ho nechce připravit o tátu. Zrovna dneska jsem s ní měla dlouhý telefonát, celé jsme to spolu už poněkolikáté rozebíraly a já jí položila stejnou otázku jako ty teďka mně. Tedy proč s tím závistivcem zůstává. A ona mi prozradila, že nemít malého, už by od něj dávno vzala roha, ale takhle to nejde. Manžel ji všechno závidí, sráží ji před ostatními proto, aby měl pocit, že ona není lepší než on, hádají se kvůli tomu, ale ona to snáší, aby udržela rodinu. Prý snad někdy odejde, až kluk vyroste, možná jednou, co já vím...“ Maruška nechala viset konec věty ve vzduchu, podívala se zpříma na mě a v očích měla smutek.
Položil jsem ji ruku na ruku, jak to v takových situacích občas dělávám, snad mi to moje Soňa odpustí: „Maruško, to je hrozně smutné, je mi té Svatavy líto, ale ty s tím toho moc nesvedeš. Vím, že se ji snažíš morálně podpořit, vážím si toho, jenže to je asi tak všechno, co pro ni můžeš udělat. A už vůbec bys neměla mít nepříjemný pocit, když tě Franta chválí za to, že lítáš v závislosti... promiň, chci říct za to, že umíš kreslit.“ Ano, přiznávám, přeřekl jsem se tak trochu úmyslně, abych maličko odlehčil hovor a svou krásnou kamarádku zlehka popíchnul.
Chytla se holka zlatá, blonďatá: „Ale no jo, Honzo, já vím a nemysli si, že mi ten Frantův obdiv nedělá dobře na pleť. A promiň, že jsem na tebe na začátku tak vyjela, ale jak jsem dneska mluvila se Svatavou, tak mi to prostě nejde z hlavy. Přála bych jí, aby měla aspoň takového mužského, jako mám já, ale Frantovi to proboha neříkej, aby mi nezpychnul.“ Maruška konečně zažertovala a pohrozila mi prstem, abych tuhle informaci z chlapské soudržnosti Frantovi nepřihrál. A nakonec si přisadila: „Dneska jsem si tě až moc pustila do soukromí, ale nemysli, že to budeš mít zadarmo. Za trest si se mnou dáš ještě jeden větrník... Ne, ne, na to zapomeň,“ dodala, když jsem se ohledně toho zákusku začal rozhlížet po servírce, „tentokrát objednávám a platím já.“
