„Ty chceš už zase psát článek? Věnuješ mi strašně málo svého času a pozornosti, nevšímáš si mě a zanedbáváš mě.“
Žárlivost je zlá vlastnost, trpí jí ten žárlící i ten, na nějž se žárlí. Přitom vůbec nemusí jít o žárlení na nějakou třetí osobu, žárlit se dá na cokoli. Na práci, na koníčka, dokonce i třeba na obyčejný spánek.
Žárlivou manželku naštěstí nemám, ta je naopak velice tolerantní vůči mým nejrůznějším činnostem, zatímco se jim věnuji, ona se s oblibou věnuje těm svým.
Nicméně ani tak nejsem žárlení ušetřený, mám nebo spíš máme žárlivou kočku, která zpravidla velice nelibě snáší, když věnujeme svou pozornost něčemu jinému než jí samotné.
Po dnešním příchodu z práce jsme ji byli nuceni nakrmit oba. Nejdříve moje žena, ale to Lindě navzdory bohaté porci zdaleka nestačilo, zanedlouho jsem jí musel dát též já. Pak se u nás střídavě chovala a jen krátkou chvilku nám dovolila věnovat se domácím povinnostem.
Když jsem se nakonec rozhodl zapnout počítač, dočkal jsem se velikých Lindiných protestů a tento článek mi dovolila napsat pouze po dvou ústupcích.
Lidé mívají dost často na ploše obrázek svých dětí, vnoučat, případně partnera či partnerky. Ne tak já, z té mé na mě hledí Linda, jako by si chtěla ohlídat, co o ní vlastně píšu. Toť tedy ústupek první. Snímek se sice poněkud přeexponoval, ale není to odraz, jak by se na první pohled mohlo zdát. A ústupek druhý? Při práci s počítačem je obvyklé používat myš, což bohužel nemohu, posuďte sami.
Ale nestěžuji si, nemohu, i kdybych chtěl. Na stěžování vůči své osobě jsou žárlivci obzvlášť citliví, a to bych se pak mohl klidně o Lindu omylem poškrábat.
