Pokud se dobře pamatuji, s nositelkami příjmení „Tlustá“ jsem se v životě setkal dvakrát. Obě dvě byly mladé dámy, a já se nikdy nedozvěděl, zda vlastnictví tohoto příjmení je nějak ovlivňovalo v přístupu k jejich liniím. Faktem je, že jedna z nich byla při těle, ba co dím, obézní tak, jak se málokdy vídá. Možná, že žila s představou „když se tak jmenuji, tak ať tak doopravdy vypadám.“ Ta druhá dáma jí byla pravým opakem, štíhloučká, že by snad prolezla klíčovou dírkou. Třeba si říkala „když se někomu představím, tak ať si proboha nepomyslí, že taková doopravdy jsem.“
Pokud je někdo z vás čtenářů nositelem takového příjmení, že bych se jej mohl tímto článkem nějak dotknout, tak se mu předem omlouvám. Je však zajímavé, že mezi lidmi se najdou i tací, kteří své bližní nějakým způsobem podle příjmení posuzují. Sám se s tím občas setkám, mám jméno, které mě svým zněním situuje do Prahy, přitom však v Praze sice pracuji, ale dlouhá léta tam již nebydlím. V Praze mě lidé berou jako „domácího“ a někdy je překvapí, když zjistí, že mé jméno nekoresponduje s adresou. Mimo Prahu se mi párkrát stalo, že na mě někdo nemile zahlížel do té doby, než nazřel, že jsem Pražákem jen „napůl.“ Takové případy jsou naštěstí zcela výjimečné, ale jednou se o mně kdosi mylně domníval, že jsem z Brna, a snažil se mě politovat za to, že tam s takovým jménem musím žít.
Kdysi jsme byli s kolegou vysláni na pracovní jednání do jedné dnes už neexistující firmy. Přivítal nás vysoký hubený, až vyzáblý pán v černém, s ostře řezanými rysy a hlubokými vráskami. Podal nám kostnatou ruku a chladným nezúčastněným hlasem se představil: „Já jsem Smrt.“ Už si nevzpomínám, jestli bylo naše jednání úspěšné nebo ne, ale každopádně jsme jej oba přežili ve zdraví. Nicméně ta firma už dnes není, a my nikdy nezjistíme, jestli měl její „smrt“ na svědomí ten pán, který se dokázal do svého jména tak nádherně morbidně vžít.
Některá příjmení jsou přímo výpravná, případně vyzývavá, například Přecechtěl, Osolsobě, Skočdopole, Nejezchleba, Nechoďdomů, Vítámvás a Rádsetoulal. Znáte-li nějaké další, a budete-li chtít podělte se se námi o něj v diskusi.
Venku je horko, že nejen koleje praskají, a naměřit takovou teplotu člověku, byl by zralý na okamžité přivolání pohotovosti. A tak mi na závěr dovolte jako osvěžení jeden dávný, lehce přisprostlý klukovský vtip.
Přijde pán na úřad a říká, že by si chtěl nechat změnit jméno. Paní za přepážkou mu oponuje, že to není tak jednoduché, a že k tomu musí mít pádný důvod. Pán je neodbytný, a tak se ho úřednice nakonec zeptá, jak se jmenuje. „Josef Prd€l,“ zní odpověď. Paní pokývá hlavou se slovy, že to je samozřejmě něco jiného, a jakpak by se tedy pán chtěl nově jmenovat. Odpověď je stručná: „František.“
