Julie měla odjakživa ráda, když jí v rukou šustily peníze. Už jako malá přijímala od svých rodičů barevné papírky, aby jim za ně prodávala fiktivní zboží. Jakmile se naučila počítat, směňovala a půjčovala dětský mamon ostošest.
Není se tedy čemu divit, že hned po střední škole vyměnila bankovky a mince na hraní za ty skutečné a nastoupila do jedné pražské směnárny. Vydržela tam několik let, pak vystřídala pár podobných míst, aby zhruba před půl rokem zakotvila v jedné z mnoha kamenných poboček menší banky v českých rukou.
Juliiny platové podmínky nebyly nikterak oslňující, při nástupu dostala zhruba 15 000 korun čistého s příslibem, že po zkušební době může dostat až o 3 000 korun víc. To se však nestalo ani po pěti měsících.
Vše, co banka nedala Julii na penězích, jí bohatě vynahradila v pracovním zatížení. Juliina dávná záliba v manipulaci s hotovostí byla naplněna do sytosti. Mladá žena pracovala na pokladně, směňovala, přijímala, vyplácela a k tomu všemu měla za úkol vykonávat bankovní poradenství. Vedení banky bylo v konkurenčním prostředí celkem snaživé, vymyslelo celou řadu lákavých produktů, a tak o zákazníky nebyla nouze. Jinak řečeno, před Juliinou pokladnou byla imrvére fronta. Bodejť by nebyla, když ze tří plánovaných pozic pokladních/poradkyň na pobočce byly dlouhodobě obsazeny pouze dvě.
Aby toho nebylo málo, Julie obden na střídačku se svou kolegyní odvážela po práci hotovost do centra Prahy. Činila tak bez ochranky a s rizikem přepadení. Suma sumárum průměrně 13 hodin tvrdé práce denně, při níž nebylo radno dělat chyby. Julie tvrdila, že jí to nevadí. Byla svobodná a bezdětná a navíc, jak víme, pracovat s penězi ji bavilo už odmalička. K tomu všemu měla jedno drobné „postižení,“ byla nad míru pracovitá. „Však já to zvládnu,“ tvrdívala vždy s úsměvem.
Nicméně psychické a fyzické zdroje každého člověka jsou omezené, a tak trvalé přetěžování postupně skolilo i naši zdravou a silnou pětatřicetiletou ženu. Prvními varovnými signály organizmu, který se Julii snažil přimět ke zpomalení vražedného pracovního tempa, byly bolesti hlavy. Později se přidaly poruchy spánku, které jen urychlily její celkové vyčerpání. „Nemohu zvolnit, nemohu vypnout, nestíhala bych a vyhodili by mě,“ nutila Julie sama sebe dál a dál navzdory stupňujícím se problémům. A pak zákonitě přišlo celkové zhroucení.
Dnes jsou to čtyři týdny ode dne, kdy byla Julie převezena do psychiatrické léčebny. Její mamka tam za ní dennodenně chodí a říká, že teď už jsou z nejhoršího venku. Pokud to tak dobře půjde dál, tak za čtrnáct dní propustí Julii domů.
A jak to bude s Julií dál? Prognóza není jasná, každopádně ji čeká několik měsíců pracovní neschopnosti a poté s vysokou pravděpodobností částečný invalidní důchod. Není vyloučený ani plný, záleží na tom, nakolik se Juliin organizmus dokáže dát do pořádku.
PS: Příběh jsem popsal tak, jak mi ho dnes odvyprávěla Juliina matka, pouze jméno té mladé ženy jsem změnil. Závěrem přidala malé srovnání: „Moje kamarádka žije v pohraničí a pracuje na podobné pozici v Německu. Za polovinu práce dostává trojnásobnou mzdu.“
