Z Lindina odkazu - moje první Vánoce

Trvalo mi několik let, než mi došlo, co vlastně dvounožčí Vánoce znamenají. Však se mi nedivte, ta kombinace shonu a nervozity na jedné straně a klidu a pohody na straně druhé je na jednu kočičí hlavičku dost složitá.

Náboženský význam Vánoc jsem si uvědomila až poté, když se ke mně dostalo škrábání mé dávné moudré předchůdkyně Madlenky, ve které vypráví o Superkočce. Doufám, že mi dvounožci prominou, když se pokouším srovnávat jejich víru s tou naší.

Co mi však zůstalo navždy nepochopitelné, bylo to jejich předvánoční běsnění. Ti mí se tomu sice vždy snažili co nejvíc vyhýbat, ale i tak byli občas nervózní, až mi to bylo nepříjemné. Například ve chvílích, kdy si přede mnou stěžovali, kolik času zbytečně ztratili v obchodech a na silnicích, přecpaných záplavou spěchajících lidí a jejich podivných vozítek.

Zato vánoční dárky jsem si oblíbila hned od začátku, od svého kotětstí. Na své první Vánoce si vzpomínám, jako by byly včera, i když je to strašně dávno. To už jsem byla pár měsíců pryč z útulku v kruhu své tehdy pro mě nové člověčí rodinky. Strach ze změny prostředí jsem už měla za sebou a těšila jsem se na svůj první dárek.

Ani si nedovedete představit, jak jsem byla šťastná, když jsem pod stromečkem objevila pamlsek, kapsičku úplně nové pochutiny pro mírně odrostlé kočičí slečny a mládence. Náš personál (byt jsme tehdy vlastnili napůl s tříletým černým Damiánem) mi ji vymačkal na talířek a Damiána přidržel se slovy, ať dá přednost kotěti a počká si na tu svou.

Přičichla jsem, vůně mě sice trochu zarazila, ale mňoukla jsem si, že to určitě líp chutná, než voní. Zkusila jsem si vzít sousto, ale  bylo to tak odporné, že jsem to nedokázala polknout. Nechtěla jsem vypadat jako nevděčnice, a tak se zatvářila, že mi to omylem vypadlo z tlamičky. Když jsem to udělala asi třikrát za sebou, dvounožci pochopili, pustili Damiána, vzali mě do náručí a snažili se mě ukonejšit. Kocourek ucítil svou příležitost a nadějeplně se vrhl k mému dárku. Dlužno přiznat, že nebyl zdaleka tak ohleduplný jako já a žádné divadlo s vypadáváním z tlamičky nesehrál. Krátce přičichl, trhl tlapkou, urazil se a odkráčel za pohovku. Přeloženo do lidštiny to znamenalo: „Tak tuhle lahůdku si laskavě sežerte sami.“

Celé mě to trochu naštvalo, ale když Damián po chvilce vylezl, jakože ten drobný poklesek našemu personálu odpustil, prominula jsem jim to i já. To víte, pod stromečkem ještě zbývaly nějaké další dárky, tak co kdyby...

Damián dostal také kapsičku, sice to nebylo nic nového, ale bylo to určené pro dospělé aktivní kočky a kočičáky. Superkočko, jak já mu chtěla závidět. Jenže jsem ani nestačila začít, dvounožci si mezi sebou vyměnili pár pohledů, pak půlku dárku Damiánovi ukradli a nabídli ji mně. Mňouknu vám, bylo to docela jinačí papání, chutnalo jako božská mana a já se navíc cítila, jako bych už byla úplně veliká. Sice jsem se trochu bála, že si to se mnou bude chtít Damián vyřídit, byl starší, silnější a občas nedůtklivý, ale tentokrát jsem se v něm zmýlila, ani o tom nemňoukl.

Jak už jsem škrábala, tahle příhoda se stala hrozně dávno, dnes už jsem stará kočka a vzpomínám na ni s nostalgií. Během svého bezstarostného života jsem si uvědomila, že nějaké to sousto, které je pro mě drobností a klidně mi vypadne z tlamičky, může být pro někoho strašně důležité. Na svých toulkách po okolí jsem potkala celou řadu koček, kterým se nepodařilo nalézt dvounohé služebnictvo, a za cenu úplné svobody zůstaly samy. Obdivuji je, sama bych tak žít nedokázala. Ale dokázala bych se s nimi rozdělit, nechat jim trochu ze svého krmení. Přineslo by mi to takový zvláštní pocit, který jsem tehdy jako odrostlé kotě neznala. Ale možná ho znal už Damián, a tak mě nesjel za to, že jsem dostala půlku jeho dárku dokonce navzdory tomu, že jsem nebyla hladová.

Přeji krásné a klidné Vánoce všem čtyřnožcům a dvounožcům