„Jé, vy máte krásnou májovku,“ prohlásil dvounožec v montérkách, který přišel do našeho domečku, aby mému personálu opravil nějaký velký kuchyňský stroj. Rozhlédla jsem se okolo sebe a zapátrala, koho či co tím vlastně myslí.
Pustil se do práce, rozhovořil se o kočkách a já z jeho řeči pochopila, že tou májovkou myslí mě. Chvilku jsem nevěděla, zda se mám cítit potěšená nebo jestli se mám urazit. Brzy mi však došlo, že je velikým milovníkem koček, jen trochu naivním a že podléhá několika obecně rozšířeným mýtům o nás tříbarevkách, a tak jsem mu to odpustila. Pokusím se tedy uvést vše na pravou míru nejen pro něj, ale i pro další dvounožce, kteří v těchto věcech nemají jasno a tápou.
Tak za prvé, vůbec není pravda, že bychom se my tříbarevné kočky rodily pouze v měsíci květnu. Jde sice o nejhezčí roční období, ale my, nejkrásněji zbarvené kočky, se klidně rodíme i jindy. Jako například březnová Líza, která se společně se svým kamarádem Mikešem stará o jeden postarší pár dvounožců kdesi v západních Čechách.
Někteří dvounožci nás přirovnávají ke svým samičkám, které mají světlou srst na hlavě. Dělají si z nás i z nich legraci, říkávají, že jsme sice krásné, ale často býváme hloupé a výstřední. Dovolím si tedy mňoukat jak za nás, tak za člověčí blondýnky. Krásné jsme, to je samozřejmě pravda, s tím nelze jinak než souhlasit. Ale hloupé? To bych si tedy vyprosila, něco takového mě uráží. Spíš bych řekla, že jsme natolik inteligentní a vtipné, že nás ostatní často nechápou a tvrzením o naší hlouposti se to snaží zamaskovat. Výstřední občas býváme, to připouštím, ale na tom přece není nic špatného. To vám s úsměvem a zajiskřením v očích potvrdí každá čtyřnohá i dvounohá tříbarevka, respektive blondýnka. Klidně se na to zeptejte výstavní čistokrevné Evropské krátkosrsté Adélky...
... nebo Miri z útulku.
Dalším a snad už posledním z hojně rozšířených omylů mezi dvounožci je neznalost jednoho genetického pravidla. „Víte, mně se ty májovky moc líbí, také mám doma jednu takovou krasavici, ale chtěl bych si k ní pořídit ještě tříbarevného kocoura.“ Vypustil z úst ten nebohý dvounohý údržbář. Proč nebohý? Protože žije v bludu, tříbarevní kocouři v kombinaci barev bílá, červená (zrzavá) a černá prostě neexistují, geneticky to nejde. Možná někde po světě běhá pár výjimek, ale nikdy jsem žádného neviděla a ani neslyšela o nikom, kdo by o nějakém tříbarevném kocourovi věděl. Tímhle pravidlem se řídí dokonce i krasavice z největšího kočičího plemene Mainská mývalí.
Vlastně, abych byla úplně přesná, jednoho tříbarevného kocourka jsem přece jen objevila. Ale mňouknu vám upřímně, být na místě toho údržbáře, nepořizovala bych si jeho, ale další normální „májovku,“ jak on říká. To víte, ve dvou se to lépe táhne.
Nicméně abych nebyla nespravedlivá, závěrem musím domňouknout, že i ostatní kočky jsou krásné. Vždyť ono na barvě kožíšku zas tolik nezáleží, daleko důležitější je, co máme v hlavičkách. Koneckonců, to je podobné jako u dvounožců.
