„Co uděláme, když na nás zaútočí nějaký nebezpečný nepřítel? Když se proti nám rozběhne ve snaze nám ublížit?“ Zkusmo jsem se zeptala a čekala, jestli se někdo přihlásí.
Ráno po šťastném návratu Mouráčka a Uhelky z neočekávaného nočního dobrodružství jsem se rozhodla potrénovat naše malé kotěcí táborníky v obraně před nepřítelem. Koťata se rozdělila do dvojic, první tvořili neposední bráškové Čertík a Bertík, druhou naši dva utečenci neohrožený Mouráček s ustrašenou Uhelkou a třetí divoška Laura se stále usínající Micinkou.
Na mou otázku vylétly do vzduchu dvě malé tlapky a Čertík s Bertíkem se začali překřikovat: „My se s bráchou rádi pereme, tak jsme zvyklí, na útočníka bychom se vrhli společně a pěkně mu vyprášili kožich.“ „No jasně, já bych mu skočil na hlavu a ty by ses mu zakousl do ocasu.“ „Ne, na hlavu bych mu skočila já…“ Kdybych je neuklidnila ostrým omňouknutím, začali by se mi zase kočkovat.
„To byste tomu dali, dostal by vás oba najednou,“ pustila jsem se sama do vysvětlování. „Například před nebezpečným psem nebo před zlým dvounožcem musíte vyšplhat na strom. Před dravým ptákem se naopak schovat do houští, prostě si vybrat místo, kam se na vás útočník nedostane. Teď si to vyzkoušíme v praxi, toho nebezpečného tvora vám sehraje můj pomocník westík Falco.“ Poslala jsem je na okraj lesa, vymezila jim okruh několika stromů, ať se mezi nimi drží ve svých dvojicích a hlavně, ať Falca moc nepoškrábou. „Jde jenom o hru, koho se Falco dotkne čumákem, ten i se svým parťákem prohrál, kdo uteče z vymezeného teritoria, též prohrál, ostatní vítězí. Máte pět minut, na rozmyšlenou, pak čekejte útok.“
Můj kamarád a pomocník černý kocour Damián vyšplhal na strom na okraji našeho improvizovaného hřiště, aby měl vše pod kontrolou a já se po krátké pauze vydala „do boje“ Falcovi v patách. To víte, musím vše ohlídat. Jako první jsme objevili Micinku, maličká kočičí dámička neponechala nic náhodě. Způsobně seděla na větvi nejbližšího stromu necelý metr nad zemí a pečlivě si olizovala kožíšek. Kousíček od ní byla Laura, právě se snažila ulovit motýla a nevšimla si nás. Falca zpozorovala až v poslední chvíli, když jí chtěl už, už žďuchnout čumákem. Lekla se, celá se naježila a nahrbila, divoce na něj zaprskala a než se vzpamatoval, vyskočila za Mickou. Ty dvě tedy mohly slavit vítězství, i když jej každá dosáhla úplně jiným způsobem.
Bráchové Čertík s Bertíkem se zřejmě snažili ukrýt v hustém podrostu, ale moc si nepomohli. Cosi si vášnivě vysvětlovali mezi netykavkami, až jejich maličké plody létaly do všech stran. Byli tak zaujatí svým sporem, že si nás nestačili všimnout a Falco je s přehledem vyválel ve šťovíku. Jejich následný zběsilý úprk do tábora je už od prohry nezachránil.
Mouráček s Uhelkou tiše seděli mezi dvěma stromy a ostražitě se rozhlíželi, každý na jinou stranu, vypadali jako dávno sehraná dvojka. Falca si všimli asi na deset metrů, Mouráček stačil pokynout Uhelce tlapkou, jakože: „Račte madam, až po vás.“ Málem jsem se smíchem překulila na záda. Ale zpět ke hře, Uhelka tedy šplhala nahoru jako první a usadila na nejnižší větvi, dost vysoko, aby na ni Falco nedosáhl. Jenže našemu chrabrému Mouráčkovi to jaksi nestačilo, asi se chtěl ukázat, vylezl asi tři metry nad zem a zůstal nalepený na kmeni. V životě by to nahlas nemňoukl, ale celé jeho maličké tělíčko jakoby ustrašeně říkalo: „Já se teď bojím slézt, nevím, jak dolů.“
Tři metry jsou možná závratná výška pro dvounožce, ale pro lehoučké koťátko to nic není. A tak jsem si mňoukla, že ho chvilku nechám, jestli si nakonec dokáže poradit. Stejně už oba zvítězili v naší hře.
Mouráček se bezradně ohlížel dolů a nevěděl co teď. A pak se stalo něco opravdu nečekaného. Uhelka, o níž jsme si až doposud všichni mysleli, jak je ustrašená, se pomaličku a opatrně vydala nahoru za ním. Vylezla až k němu, krátce mňoukla: „Neboj a koukej, jak to dělám já.“ Levá přední a pravá zadní o krok níž. Krátce kouknout dolů. Posunout tělíčko, pak pravá přední a levá zadní, zase kousek dolů. Pomaličku se sunula zpátky, Mouráček jen otevřel údivem tlamičku a začal to dělat po ní. Za chvilku seskočili na zem, Uhelka byla v pohodě, ale maličký kocourek se náramně styděl, snažil se schovat mezi lopuchové listí. „To máš za tu noční pomoc,“ uklidňovala ho Uhelka, jemu to nedalo, vylezl a přátelsky se o ní otřel. Bylo nám s Falcem jasné, že se z nich stává nerozlučná dvojka.
Večer bylo u totemu s vyřezávanou kocouří hlavou slavnostní vyhlášení vítězů. Micka, Laura, Mouráček a Uhelka dostali každý za odměnu červenou kapsičku, Čertík s Bertíkem po modré kapsičce jako útěšné. Po rozchodu se o ně podělili podle svých chutí, ale to už jsme my dospěláci moc neřešili. Jen jsme se snažili dohlédnout, aby se to dělení obešlo bez drápků a bez zoubků.
Poté padla tma, vše utichlo a drobotina zalezla do stanů, aby nabrala síly na náš poslední společný den před návratem domů.
Dokončení příště...
Předcházející díly - „První noc“ „Maličký ochránce“
