Vážené kočky a kocouři, milá koťata, drazí dvounozí přátelé. Dnes bych vám ráda krátce poškrábala o našich kočičích očích. Zároveň žádám svého dvounohého asistenta, aby můj text doplnil několika svými neumělými obrázky.
Zrak je společně se sluchem párem nejdůležitějších kočičích smyslů. Sice nemáme tak dobré barevné vnímání jako dvounožci, ale naše oči jsou mnohonásobně citlivější.
Mám moc ráda chvilky, když se svým dvounožcům někam schovám v téměř úplné tmě. Sama ještě vidím, ale oni šátrají s rukama před sebou a marně se mě snaží najít, nepomohou jim v tom ani svítivě bílá místa na mém kožíšku. Samozřejmě, že v úplné tmě nevidím, ale moje zorničky se dokážou natolik rozevřít, že mi stačí jen velmi slabé světlo. Na přímém slunku se naopak stáhnou v uzoučké svislé štěrbinky.
Když chci některého z nich trochu polekat, znenadání na něj ze tmy zasvítím očima. Stačí, aby pootevřel dveře do ztemnělého pokoje a pustil na mě pár paprsků. Ty se odrazí od reflexní vrstvy, kterou mám umístěnou vzadu v oku, takže projdou mou sítnicí dvakrát. Tahle vrstvička mi umožní překvapit dvounožce a navíc zlepšuje moje vidění v šeru.
S oblibou hraju se svými dvounožci hru „já na tebe nekoukám.“ Hledím z okna a tvářím se, že si jich nevšímám, abych se v momentě prudce otočila a ulovila jejich ruku nebo nohu. Bavím se jejich reakci, poskočí, zavýsknou a podobně. Mé oči jsou totiž podstatně vypoulenější než oči člověčí, a tak mám daleko větší zorný úhel.
Dosti však mňoukání, nechci vás otrávit suchým výkladem. Raději se teď podívejte, jestli mě můj dvounohý asistent poslechl a obtěžoval se připojit aspoň pár obrázků kočičích očí.
