Na sníh jsem si poprvé sáhla tlapkou a ochutnala jej tlamičkou až někdy ve svých sedmi létech. Do té doby to pro mě byla jen neznámá bílá peřina, kterou jsem vídala v zimě za oknem.
Můj kamarád a někdejší spolubydlící Damián znal sníh prakticky od svého kotětství. Když jsme bydleli v pražském bytě, naši asistenti ho s sebou brávali na víkendové výlety na chalupu do Posázaví. Já jsem na rozdíl od něj zůstávala doma s jejich dospívající starší dcerou. Ta tam jezdit odmítala a já nemohla. Důvod byl prostý, po víc než deseti minutách pobytu v cestovní obludě se mi dělalo hrozně mizerně. A tak naši dvounožci navzdory své občasné nechápavosti správně usoudili, že pro mě bude lepší dělat milostivou společnost Janě.
Když jsme se přestěhovali do našeho současného domečku, byla polovina prosince a zima na spadnutí. Jenže naši asistenti se rozhodli nás nepouštět ven. Za prvé, že si musíme několik měsíců zvyknout, abychom neutekli. Takový nesmysl, považte. A za druhé tehdy jsme ještě neměli zahrádku, místo ní byla za okny navršená menší hora hlíny a chyběl plot. Tedy jen další dvounožčí pochybná úvaha, vždyť přece ani jedno ani druhé kočkám vůbec nevadí, naopak je to inspiruje k průzkumným výpravám. Ale budiž, jakkoli nás naši dvounožci vcelku poslouchali, v tomhle byli k našim potřebám hluší.
Další rok už to bylo jiné. Na zahrádku nás vypustili někdy na jaře a já konečně poznala krásy venkovního prostředí. Voňavý silný vzduch, tráva sice občas mokrá, ale příjemně hebká a spousta živých tvorů. Damián některé lovil, jiných si nevšímal a našli se dokonce i takoví, kterých se bál. Což o to, nevšímání a bání jsem od něj rychle odkoukala, jsem přece holka šikovná, ale lovení jsem nahradila pouhým pozorováním. Ačkoli ho jako malá šelmička mám v popisu práce, nikdy jsem mu nepřišla na chuť. Asi jsem nějaká divná, ale co byste chtěli od tříbarevky, že?
Z dřívějších dob jsem si pamatovala, jak jsem přes okno vídala různé psy vesele řádit ve sněhu. Běhali, až jim za tlapkami vířil prašan, čumáky rozhrabovali to bílé nadělení, brali ho do tlamiček. Prostě si a ním náramně užívali, a tak jsem si vysnila, jaký musí být příjemný. Když jsem ho tedy té zimy poprvé uviděla na zahrádce, celá jsem se tetelila, jak jsem se nemohla dočkat, až dvounožci otevřou dveře. Pak jsem se nadšeně rozběhla a... A nejdřív jsem uklouzla na terase pokryté slabou vrstvou ledu, abych poté setrvačností plavmo zahučela do zhruba patnácticentimetrové vrstvy čerstvého sněhu. V okamžiku svého nechtěného skluzu jsem se ještě těšila, domnívala jsem se, že přistanu jako v peřinkách. O to horší byl můj první dojem, když jsem prakticky celá zmizela ve studené mokré hmotě, která mi napadala do uší a do tlamičky.
Vyhrabala jsem se ven, otřásla odporem a popadl mě vztek. „Jak to, že sníh není teplý a suchý, jak jsem si jej představovala. Proč to na té terase tolik klouže?“ Byla jsem skoro v šoku a nutně jsem potřebovala vybít svou zlost. Odnesl to Damián, pěkně jsem mu vymňoukala, proč mě nevaroval, když už sníh znal z dřívějška. Přiznám se, že když jsem se po chvíli uklidnila, musela jsem se mu ovrnět, protože jemu to nedošlo, sníh mu prostě nevadil. Naučil se v něm šikovně chodit a běhat, dokonce tvrdil, že se mu v něm lépe loví, protože myši dostanou hlad a více se přiblíží k lidským obydlím.
Po své první nepříjemné zkušenosti jsem na sníh kupodivu nezanevřela. Ne, že bych ho přímo vyhledávala, ale občas se v něm ráda proběhnu, zvlášť když je čerstvě napadaný. Opatrně našlapuji, aby mě příjemně chladil a přitom nestudil, přeběhnu zahrádku a vyskočím na nějaké vyvýšené místo. Odtamtud mám dobrý přehled, to víte, po Damiánově odchodu to mám teď všechno sama pod tlapkou. Musím hlídat, kde se co šustne a pozorovat okolí. Bílý sníh je na pozorování skvělý, zvaní i nezvaní návštěvníci jsou na něm dobře vidět a navíc zanechávají stopy, v nichž se dá čít jako v knize. Kočičí znamenají ostražitost, je třeba si hájit území. Malé psí slibují příjemné povyražení a trochu honičky, velké psí věští nebezpečí. A ptačí pařátky, ty jsou mi pro zábavu, občas ty opeřence ráda proháním, sníh nesníh.
Ale jedno vám upřímně mňouknu. Při všem tom pozorování jsem si uvědomila, že v zimě a při sněhu či tuhém mrazu zvlášť se venku pohybuje daleko víc hladových a potřebných. Asi bych to na sebe neměla prozradit, ale občas se s někým podělím a pozvu ho, aby si vzal pár kousků z mé venkovní misky. Ohlídat kočičí teritorium je sice moje povinnost, ale občasná krátká návštěva kvůli naplnění hladového bříška se za její porušení nepočítá.
