V koupelně na zemi vedle pračky bydlí váha. Nejsem si jistá, jestli je to pouhá věc, spíš bych mňoukla, že jde o nějaké hodně zvláštní černobílé placaté zvíře. Ona totiž umí jednoduchým způsobem komunikovat s mými dvounožci.
Ti na ni čas od času šlápnou, načež ona zabliká, chvilku přemýšlí a nakonec nesouhlasně pípne. V tomhle se jí tedy vůbec nedivím a obdivuji její mírnost, protože kdyby se někdo pokusil úmyslně šlápnout na mě, dala bych svou nelibost najevo daleko výraznějším způsobem. Prostě tak, aby si jednou provždy zapamatoval, že tohle si ke mně dovolovat nebude.
Dvounožec nebo dvounožka se podívá na ty blikající značky a zřejmě se zastydí za to šlápnutí. Zamračí se, pokývne hlavou a s vážným výrazem prohlásí něco ve smyslu, že takhle by to dál nešlo. Pravděpodobně se zařekne, že to tomu černobílému tvorovi už nikdy neudělá a rozhodne se potrestat sám sebe takovým zvláštním způsobem. Začne se totiž trápit hladem, zmenší si porce a úplně přestane jíst to, co mu nejvíc chutná. Smutně obchází kolem ledničky, dlouze přemýšlí, co si dovolí sníst a kolik si toho dovolí sníst, je nervózní a nedůtklivý, není s ním žádná pořádná legrace. Po několika dnech nebo maximálně týdnech dojde k názoru, že už se potrestal dost, začne jíst a radovat se ze života svým obvyklým způsobem. Jenže je zřejmě zapomnětlivý nebo nedůsledný, protože za nějaký čas na tu váhu šlápne znovu a celý proces se opakuje.
Jednoho dne jsem si řekla, že se zkusím s tou váhou skamarádit. Pořádně jsem ji očichala, ale nepřipomínala mi žádného tvora, se kterým jsem se kdy setkala, tak jsem do ní šťouchla tlapkou. Nic. Šťouchla jsem tedy ještě jednou a pořádně, váha jen kousek popojela po zemi a nevraživě zamňoukala skřípavým zvukem. Uviděl mě dvounožec, usmál se a řekl: „Jé, Lindo, ty se chceš zvážit? Tak pojď, bude z tebe vážená kočka.“ Najednou mi to celé došlo, bylo mi trapně, že jsem si to až do té chvíle neuvědomila. Tak oni celé to šlapání a následné hladovění dělají jen proto, aby je ostatní dvounožci oslovovali „vážený pane“ a „vážená paní.“ Nu dobrá, nechám se tedy zvážit.
Dvounožec šlápl na váhu, ta zaprotestovala svým obvyklým způsobem. Pak slezl, vzal mě do náruče a šlápl na ni znovu, opět to nevrlé blikání a nesouhlasné pípání. Potom se dvounožec dlouze a hluboce zamyslel, zatvářil se, jakoby chtěl z hlavy vyřešit nějakou komplikovanou diferenciální rovnici. A pak mě hrozně zklamal, místo toho, aby mě oslovil „vážená Lindo,“ začal mi drze ohmatávat bříško, mimochodem, na to jsem velmi citlivá, a prohlásil: „Lindo, nějak jsi přibrala, budeme ti muset nasadit dietu.“
Rozhodl se, že mě potrestá za něco, co jsem vůbec neudělala. Já se jen chtěla s tou jejich váhou skamarádit, ani jsem na ni nešlápla, to přece udělal on a nemohu za to, že mě přitom vzal do náručí. Dokonce na mě žaloval své dvounožce, domluvili se, že mi budou dávat nějaké odlehčené granule. Mňouknu vám, nastaly mi zlé časy, ale já se jen tak nenechala. K první porci jsem jenom krátce přičichla, páchly tak, že bych je nevzala do tlamičky, tak jsem jich hrstku zahnala packou pod ledničku. Koupili mi nějaké jiné, zase nic moc, ale rozhodla jsem se, že se přemůžu, abych jim ukázala, zač je toho loket. S ostentativním odporem jsem jich pár polkla, uraženě si sedla doprostřed místnosti a čekala, až se mi jakoby náhodou udělá nedobře. Po chvilce jsem je vyreklamovala dvounožčímu samečkovi pod nohy.
Byly to krušné dny, ale já se rozhodla nevzdat. Však jsem taky měla spojence, tehdy byl ještě naživu Damián, který se rozhodl, že už se na to nemůže koukat. Věděl, že sama neumím lovit, a tak mi tajně, aby to nikdo z dounožců neviděl, nosil chutné myši. Sice jsem je nikdy neměla moc ráda, ale tehdy mi opravdu přišly vhod.
Moje důslednost v téměř úplném odmítání té nechutné dietní stravy nakonec přiměla dvounožce k rozumu. Po několika dnech si sameček znovu neodpustil ohmatat mi bříško, ale tentokrát se usmál a pravil: „No vidíš, Lindo, jak se ti podařilo pěkně zhubnout.“ Oslovení „vážená“ sice opět zapomněl použít, ale konečně zase otevřel krabici s mými oblíbenými starými dobrými úplně obyčejnými granulemi a nasypal mi jich plnou misku.
A jak to dopadlo s tou váhou? Dvounožci jsou nepoučitelní, stále na ni občas šlapou a pak se trestají hladověním. Navíc k tomu přidali nakrůcání a mračení se před zrcadlem. Naštěstí měli dost rozumu a se mnou tenhle svůj rituál už nezopakovali. Přišlo mi té jejich váhy líto a zkusila jsem se s ní skamarádit ještě jednou, tentokrát jsem si dala pozor, aby mě nikdo neviděl. Tiše a zlehoučka jsem na ni vlezla, lehla si, stočila se do klubíčka a začala jemně příst. Nerozblikala se, nepípla, snad jí to bylo dokonce příjemné. Sice jsem se tehdy nestala váženou, ale dospěla jsem k názoru, že ta váha je asi přece jen živý tvor. Dokáže totiž svým tichým způsobem ocenit krásu kočičího přitulení.
