Ještě před pár léty bylo pro Radku krajně riskantní vstoupit do svatyně její náctileté dcery Jarmily. Pokud se odvážila otevřít dveře jejího malého pokojíku, rázem se ocitla ve světě, v němž jakoby právě před chvílí skončili svůj mejdan nějací zlí skřítkové. Kusy špinavého oblečení byly neladně poházené po posteli, psacím stole a dokonce i po zemi, na všech těchto místech umně promíchané s čistým prádlem. Z pod stolu se na Radku smutně usmál talíř, ozdobený surrealistickým vzorem jakýchsi zelenkavých zbytků, k nohám se jí žertovně přikutálela poloprázdná láhev minerálky.
Nedá se říct, že by Jarmila byla vysloveně líná, své mamince pomáhala s vařením, se žehlením, i s ostatními domácími pracemi, pouze svůj pokojík považovala za „chráněné území,“ na němž je povoleno uklízet jen jednou za uherský měsíc, a to ještě natolik opatrně, aby se míra bordelu příliš nenarušila.
„Jakpak to s tou mojí dcerkou bude, až se jednou vdá? Vždyť s ní žádný chlap nemůže vydržet.“ Říkávala si ustaraně Radka a své návštěvy jejího území omezila na nejnutnější minimum.
Sešel se rok s rokem, Jarmila odmaturovala a po prázdninách nastoupila na vysokou školu, odjela na druhý konec republiky. Pět let strávila po různých podnájmech, nejprve se skupinou spolužaček, v závěru studií s Martinem, který byl původem z Prahy stejně jako ona sama. Domů se vracívala jen zřídka a o těch vzácných chvilkách, strávených se svou maminkou, nezbyl čas na nějaké uklízení, tím méně na spory o vykonávání či nevykonávání této bohulibé činnosti.
Po promoci bylo rozhodnuto a Jarmila se do své někdejší svatyně už nevrátila. Jí i Martinovi se vcelku brzy podařilo najít práci a s ní i maličký pronajatý byteček, v němž se rozhodli započít svou společnou cestu životem. Jakmile si v něm zcela samostatně a bez pomoci svých rodičů zařídili vše nejnutnější, chtěli se svým hnízdečkem pochlubit a pozvali Radku na první návštěvu.
Celou cestu tramvají táhly Radce hlavou pochmurné myšlenky, před očima se jí zjevovaly obrazy z někdejšího Jarmilina pokojíku a v očekávání věcí příštích bobtnaly do obludných rozměrů. Když mačkala zvonek u domovních dveří, nebyla si jistá, zda dokáže vzdorovat tomu, co ji čeká po vstupu do bytu mladých nebo zda se bude muset uchýlit ke zbabělému útěku.
První pohledy do hnízdečka mladých byly pro Radku naprosto šokující. Jako zkušená žena okamžitě poznala, že nemají naklizeno jen tak naoko, aby jí dokázali, jak jsou pořádní, ale že do jejich bytu má nepořádek trvale zakázaný přístup.
Vůni kávy umocnila vůně bábovky. Ne jen tak ledajaké, koupené narychlo v obchodě, ale té opravdové mramorové, kterou měla Radka odjakživa nejraději a jíž jí Jarmila upekla na uvítanou.
Jen v jednu chvíli zůstala Radka poněkud zaražená, to když jí náhodou upadl drobek na koberec a dostalo se jí od Jarmily pokárání: „Mami, prosím tě, nedělej mi tady bordel.“ Radčino zaražení však rychle odeznělo a vystřídala jej obrovská úleva, jakby s ní spadla jedna mnohaletá starost.
Radka se vracela domů spokojená a v mysli jí vytanula otázka, zda to jednou tak pěkně skončí též s Jarmiliným starším bratrem Vláďou. Ale o něm až zase příště.
