Asi jsem na tom měla svůj podíl viny i já. Když byl Robert maličký, opustil nás jeho otec, který si vůbec neuvědomoval svou zodpovědnost za rodinu, prostě se sebral a odešel za lepším. Tedy za hezčí, mladší a bohatou ženou.
Vzala jsem si do hlavy, že musím Roberta vychovat tak, aby jednou neudělal totéž. Snad jsem na něj byla moc přísná a náročná, snad podědil víc genů po otci než po mně, možná jsem byla na jeho výchovu už příliš stará. Tak tak jsem ho přiměla ke studiu na střední škole, kterou se mu při jeho ledabylé povaze podařilo dokončit jen s odřenýma ušima, a hned, jak mu bylo osmnáct, tak se odstěhoval. Zůstali jsme v jakéms, takéms kontaktu, nenavštěvovali jsme se, jen jsme si psali a občas zavolali. Vždy jsem to iniciovala já a on mi odpověděl nebo vzal telefon, když na to měl zrovna náladu.
Naše hovory stejně nikam nevedly, on mi vždy s lehkovážností sděloval, jak buď nechodí do práce, nebo když nakrásně náhodou chodí, jak ho to nebaví. Smál se u toho, tvrdil, že se vždy nějak uživí, střídá ženské a využívá je, každá mu chvíli zobe z ruky, než ho přestane bavit, on se na ni vykašle a najde si další. Pokaždé jsem se neudržela, abych mu to nějakým způsobem nevyčetla nebo aspoň nenaznačila, že se mi to nelíbí, on se mým starostem jen vysmál a celé to nikam nevedlo. Asi si dovedete představit, jak jsem byla nešťastná, Robert byl mým vymodleným pozdním dítětem a žádné další jsem už neměla.
Nikdy jsem nebyla moc společenská a manželův odchod společně se synovým způsobem života zapříčinil, že jsem se ještě víc uzavřela sama do sebe. Dokud jsem chodila do práce, tak to ještě nebylo tak výrazné, měla jsem kolem sebe lidi, ale jakmile jsem odešla do důchodu, zůstala jsem sama. Tedy ne úplně sama, jednoho věrného společníka jsem měla, takového malého kříženého pejska Beníka z útulku, který mi bohatě vynahrazoval všechny ostatní.
Beník byl jediné moje štěstí. Bydleli jsme na okraji malého městečka, podnikali spolu dlouhé výpravy k řece a svým způsobem jsme si povídali. Když přišel večer, pobývali jsme na zahrádce před domkem nebo v zimě zalezli dovnitř a já Beníkovi vyprávěla o svém životě. Snad to byl právě on, kdo dokázal držet mou mysl na pozitivní vlně, nikdy jsem si mu neztěžovala, vždy mluvila o hezkých věcech. O svém dětství a mládí nebo prostě o tom, kde jsme uplynulý den spolu byli, co jsme tam zažili a kam se vypravíme nazítří. Možná to byl jen můj pocit, Beník mi seděl u nohou, někdy si vlezl na můj klín, jindy byl ve svém pelíšku, pokaždé mě pozoroval a tvářil se, že mi rozumí.
Takhle jsme spolu strávili několik hezkých let mého důchodu, jen občas pokažených mým telefonátem nebo mailováním s Robertem. Jenomže každá idylka jednou skončí a mně jednoho dne o loňském podzimu zradilo zdraví. Už po poledni se mi udělalo divně, chvílemi se mi zatočila hlava, ale já toho nedbala a vyrazila s Benem na procházku. Tak tak jsme došli zpátky domů, já se svalila na zem a omdlela. Byla to vážná mozková příhoda a od smrti mě zachránil Ben. Nejspíš u mě musel několik hodin sedět, pak prý vyběhl před dům, naštěstí jsem nechala otevřené dveře, a tak dlouho nahlas štěkal a vyl, až to naší sousedce přišlo divné. Přiběhla k nám, našla mě a zavolala sanitku.
Nu, odnesla jsem to, ochrnula jsem prakticky na celé tělo, od té doby mohu jen omezeně hýbat jednou rukou a mluvit dokážu jen málo srozumitelně a stěží. Jediné, co zůstalo nepoškozené, je moje mysl, vše si uvědomuji a o to je to možná pro mě těžší. Doktoři tvrdili, že jsem zůstala příliš dlouho bez pomoci, při rychlejším zásahu bych prý nemusela dopadnout tak zle.
„Co s Benem? Co se s ním stalo a jak to bude dál?“ Napadlo mě jako první, když jsem se konečně probrala v nemocnici a zjistila, k čemu vlastně došlo. V tomhle ohledu jsem měla štěstí v neštěstí, o Bena se postarala ta sousedka, která mě našla, a vzala si ho k sobě.
„A co bude se mnou?“ Napadlo mě jako další s určitým odstupem času, když už jsem věděla, že vyhlídky na rozhýbání mého ochrnutého těla nejsou valné a že na návrat do normálního samostatného života mohu tak leda zapomenout. „Můj syn. Robert, ten by se o mě mohl postarat,“ říkala jsem si. S obrovským sebezapřením doprošovat se pomoci u syna, který je, jaký je a který se o mě nezajímá, jsem ho kontaktovala. Jak to dopadlo, si možná dovedete představit, chvilku se snažil hrát překvapeného člověka plného soucitu, ale brzy ho to přešlo. Jakmile si uvědomil, že by si musel uvázat na krku starou nemohoucí bábu, byť je to jeho vlastní matka, vycouval, otočil se ke mně zády a začal tvrdit, jak by to při své vytíženosti nezvládnul a bla bla bla a bla bla bla. Ranilo mě to, nezapírám, ale když jsem o tom přemýšlela, dospěla jsem k názoru, že mě to od něj ani nepřekvapilo. A nakonec jsem byla svým způsobem ráda, než abych zůstala někde odkázaná na jeho ledabylou péči nepéči, to je mi líp v domově pro tělesně postižené, ve kterém jsem skončila.
Jsem prakticky nepohyblivá, ale je tu o mě postaráno, personál je tady až na ojedinělé výjimky ochotný a milý a já dokonce poznala pár nových přátel. Paradoxně mám nyní víc společenských kontaktů než předtím. Jen můj Beníček mi nesmírně chybí, ale vím, že je o něj dobře postaráno. Ta sousedka, která se ho ujala, se sem za mnou už párkrát vypravila i s ním, dovnitř ho sice nepustili, ale sestřička mě vyvezla na zahradu a tam jsem se s nimi s oběma setkala. Ben skákal radostí, když mě viděl, celou mě očichal a olízal, a svou psí řečí se mě zeptal, jak se tady mám. Nakonec se mu nechtělo odejít, ale sousedku poslechl a cestou se za mnou oba ještě několikrát ohlédli. Nu a já to nakonec obrečela, vlastně ani nevím, zda smutkem nad svým osudem a naším odloučením nebo radostí, že je to toho čtyřnohého tvora dobře postaráno.
Uprostřed léta jsem se dozvěděla další smutnou zprávu, můj syn Robert náhle tragicky zemřel. Měl autonehodu, prý ve velké rychlosti sjel ze silnice a narazil do stromu. Celé to vyšetřovala policie a zjistila, že mu selhaly brzdy. Přemýšlela jsem o tom a dospěla k názoru, že mě to vůbec nepřekvapuje, to byl celý on. Ve své ledabylosti se nedokázal o nic pořádně postarat, něco zanedbal na autě a už to bylo. Byla jsem smutná, ať už byl jakýkoli včetně toho, jak se na ně po té mrtvici vykašlal, pořád to byl můj syn.
Ale teď už z Robertovy smrti nešťastná nejsem. V noci po pohřbu se mi zdál zvláštní sen. Vlastně to nebyl skutečný sen, uprostřed noci jsem se probudila a měla jsem pocit, jakoby se moje vědomí dostalo ven z mého těla, kousíček nad něj. Vnitřním zrakem jsem vnímala stíny v hustém šeru v našem pokoji, pod sebou jsem viděla jednotlivé předměty, ve spánku oddechující mou spolubydlící stařičkou paní Květu a dokonce i sama sebe, tedy své tělo, přikryté peřinou. A pak se najednou v prostoru objevil světlý obláček mlhy a v něm tvář. Tvář mého zesnulého syna Roberta. Díval se na mě vážnýma očima, v nichž byla prosba. Jeho odcházející duše mě tímhle pohledem prosila o odpuštění všeho, jaký na mě byl a jak se ke mně celý život choval včetně toho odmítnutí, když jsem ho prosila, aby se o mě postaral.
Svýma vnitřníma očima jsem hleděla na Robertovu tvář a vůbec mi to nepřišlo divné. Potom jsem k němu promluvila myšlenkou beze slov: „Odpouštím ti, můj synu. Mám tě ráda. Buď s bohem a jdi za světlem.“ Z jeho očí zmizela prosba, vystřídal ji vděk a smíření. Pak všechno zmizelo a já se doopravdy probudila. Zalil mě pocit lásky a uvolnění. Možná jste něco podobného prožili sami, možná si naopak řeknete, že je to nesmysl a takové věci neexistují. Já tomu věřím a mohu říct, se mi na sklonku života konečně podařilo srovnat si vztah s vlastním synem.
