„Kdo krade, okrádá stát, kdo nekrade, okrádá rodinu. “ Někteří lidé se za komunizmu tímto heslem řídili navzdory tomu, že tresty za okradení státu byly podstatně vyšší než za okradení spoluobčana.
Dnes je to téměř neuvěřitelné, ale skutečně tomu tak bylo, říkalo se tomu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Když někdo šlohnul pár palet cihel na nějaké státní stavbě a přišlo se na to, vyfasoval daleko větší flastr, než když totéž ukradl svému sousedovi.
Nicméně „rozkrádalo“ se celkem vesele, pamětníci by mohli vyprávět. Aniž bych chtěl nějak obhajovat jakoukoli krádež, napadá mě, že to možná někteří činili jako malou odplatu státu, který jim či jejich předkům ukradl celé firmy při znárodňování.
V našem podniku byla tehdy klasická socialistická umývárna, tedy podlouhlá místnost s několika umyvadly v řadě vedle sebe. Většinou však bylo použitelné jen jedno, protože z ostatních pravidelně mizely hlavice vodovodních kohoutků. Zloděj byl zřejmě uznalý a nechával tam alespoň ten poslední pár, aby si lidé měli kde umýt ruce.
Nicméně kradlo se i mezi občany, nejednou mi různí nenechavci očesali na ulici auťák, takže jsem ho ráno našel bez puklic na kolech nebo bez mlhovek. Pamatujete na termín „auto s dírou?“ Favorit, ze kterého někdo ukradl škodovácký znak, byl běžným obrázkem na našich silnicích.
Kradlo se nejen proto, aby si člověk něco opatřil takzvaně za pět prstů, ale také proto, že spousta věcí prostě nebyla k sehnání. Když je takový chmaták opravdu chtěl, tak mu nezbylo, než si je ukradnout. Hrozná doba.
Po revoluci jsem se naivně domníval, že se lidé změní a přestane se tolik krást. Říkal jsem si, že když bude k sehnání prakticky cokoli, nač si člověk vzpomene, tak prostě skočí do obchodu a tam si to koupí. A též jsem si myslel, že začne být lidem hloupé krást firemní majetek, protože by to zcizili konkrétnímu člověku a ne anonymnímu státu. Byla to hloupá úvaha, přiznávám.
Krade se vesele dál. Pár let po revoluci nainstalovali v naší firmě v rekonstruované umývárně pákové baterie a úsporné žárovky. Ty baterie nikdo nekradl, ne proto, že by nechtěl, spíš proto, že nevěděl, kde je hlavní uzávěr a jejich demontáži by způsobil okamžitou potopu. Úsporky se však ve svých objímkách nedokázaly udržet déle než pár dní. Přestaly mizet až ve chvíli, když přišlo vedení s opatřením, že za krádež jediné úsporné žárovky dostane zloděj okamžitý vyhazov. Teď už jsou úsporky běžné, tak místo nich občas zmizí nějaká ta termostatická hlavice na topení na chodbě.
Ani mezi občany to není o nic lepší, puklice z kol mi zmizely úplně stejně jako za minulého režimu. Sousedovi někdo ukradl žebřík, sousedce vykradli cukrárnu se zákusky a s celým zařízením. O různých šmejdech, kteří s oblibou okrádají zranitelné seniory ani nemluvě.
A opět, aniž bych chtěl nějak obhajovat jakoukoli krádež, tak se těm zlodějům zas tak moc nedivím. Vždyť mají inspiraci z míst nejvyšších. Kolik porevolučních mocných tohoto státu si za dobu své funkce nahrabalo pěkný majeteček, který jim nepatřil. Majetek zaplacený z daní nás občanů, případně získaný z unijních fondů. Někteří z těchto mocných to dokázali vymyslet tak, aby byli právně nepostižitelní. Jiní pak s pomocí advokátů zdržují soudní řízení a navíc se sami stavějí do role obětí justice. Jen málo z nich se dočkalo pravomocného odsouzení, pokud je ovšem z toho ve finále nevytáhla prezidentská amnestie.
Tak vlastně nevím. Krade se tolik v našem státě proto, že nás k tomu vychoval komunizmus nebo jde o takový nadčasový národní folklór?
Ale ne, už to mám. Navzdory temnému odkazu minulé doby i navzdory zlodějským manýrům mocných doby současné krade jen velmi málo obyčejných lidí, ostatní se snaží žit poctivě. Jenomže ono bohužel stačí, aby z celé ulice kradl jen jeden a hned se o ní mezi drbnami rozhlásí, že je to ulice zlodějů. Nebo čtvrť, případně celé město.
A teď mě omluvte, ráno jsem nechal doma otevřené okno, musím zavolat sousedce, aby mi ho skočila zavřít.
PS: Inspirováno článkem Jana Andrle: Kafíčko.
