Vulgarizmy v praxi

„Co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi,“ to věděl už ve třináctém století moudrý filosof Tomáš Akvinský. Z pohledu dneška je tím bohem myšlen třeba vrcholný politik, čím vrcholnější, tím božštější.

A těmi voli jsme míněni my obyčejní občané, třeba vy, milí čtenáři, nebo já. Tak schválně, omezme se na mírumilovnější vulgarizmy, vynechme například jadrná pojmenování pohlavních orgánů a vyzkoušejme, jestli to tenhle článek ustojí na hlavní stránce. Pro příklady nemusíme chodit daleko, bohatě jich najdeme na klasické vesnické hospodářské usedlosti, tedy na statku.

Osoby a obsazení:

• Býk, respektive bejk - samec skotu domácího, alias pojmenování, kolísající mezi nadávkou a lichotkou.
• Kráva - býkova družka, jinak silně urážlivá vulgární žalovatelná nadávka.
• Vůl - jistým způsobem také samec skotu domácího, tedy spíš bývalý. Použije-li se v pátém pádě, představuje něco mezi citoslovcem a běžným oslovením, které se za nadávku už ani moc nebere.
• Tele, telátko - mládě skotu domácího nebo taky poněkud pejorativní označení naivního člověka.
• Jalovice, jalovička - mladá kráva, která se ještě neotelila, alias lehce obdivné nebo chcete-li chlapsky uznalé pojmenování mladé dívky.
• Koza - rohaté zvíře, produkující mléko pro chutné sýry, mající v přeneseném slova smyslu hned dva významy. Jednak lidové označení ňadra a za druhé méně úderná varianta k nadávce kráva.

A teď si za použití stejných slov zkusme vyrobit pár vět:

„Nepouštěj býky na pastvu zároveň s kravami, protože by došlo k nežádoucímu křížení a vzniklá telata by byla k ničemu. Společně s kravami a dokonce i s jalovicemi můžeš nechat pást akorát voly, maximálně tak ještě kozy, ale býky vyžeň do oddělené ohrady.“

„Ty vole, koukni na támhletu jalovičku, ta má kozy jak vozy, nedal by sis říct, bejku?“ „Nedal, tu znám, sice se tváří jako telátko, které neumí počítat do pěti, ale ve skutečnosti je to pěkná kráva.“

Jak vidno, první příklad je naprosto nevinný, bylo by jej dovoleno bez rizika cenzury publikovat nejen bohům (politikům), ale i nám obyčejným volům, akorát by to asi nikoho nezajímalo. Druhý příklad je tak na hraně, a pokud by byl ještě trochu opepřen sdělením, že bejk si nakonec dal říct, mohl by zaujmout. Jenomže ve finále by si ho taky nikdo nepřečet, protože nám volům by neprošel cenzurou a bohové takové blbosti nepíšou, neb by z nich neměli žádný vedlejší zisk. Ti spíš utrousí sem tam nějakou vulgaritu, asi jako když po někom plivneš jedovatou slinu. Zřejmě si potřebují ulevit od své náročné a tak špatně placené práce.

Dočetli jste až sem? Pokud ano, pak to znamená, že článek přežil a je třeba trochu přitvrdit (Patriku a spol, promiňte).

Do druhého dějství přibereme ještě pár dalších živočichů ze statku a také jeden možná poněkud zastaralý výraz:

• Svině - samice od vepře domácího, respektive vulgární označení zlého, zlomyslného člověka.
• Slepice - samice kura domácího, alias nadávka pro upovídanou ženskou.
• Žížala - kroužkovec, žijící pod zemí, oblíbená potrava slepic, obecně slovo, které lze použít i jiným způsobem.
• Šukati - poklízeti (archaizmus, známý například z Babičky), jinak lidově řečeno souložit.

A zase si s těmi slovy trochu pohrajme:

„Už se šírá, je čas zahnat svini do chlívku, odehnat slepice z kompostu od žížal a zavřít je do kurníku, trochu pošukat po chalupě a uvařit večeři, aby sedlák nenadával, až se vrátí z trhu.“

„Ten bejk si nakonec dal říct a kozatou jalovičku přece jen ošukal. Jenže měl smůlu, ta slepice odnaproti ho viděla, a protože je to pěkná svině, tak ho hned zčerstva naprášila jeho manželce. Takže teď má doma po žížalkách a může být rád, když to celé neskončí rozvodem.“

Tedy opět stejná slova, jednou v obecném použití a podruhé publikovatelná jen stěží, nevinně nám z toho vyšla tak akorát ta žížala.

Ještě stále čtete? No, to se skoro divím, Patriku, Terezko a vy ostatní z redakce, díky, slibuju, že se příště polepším a budu provokovat už jenom Marušku.

Tak jasně, přehánět se to nemá a ony skutečně sprosťárny přenechme bohům, respektive z kraje článku zmíněným politikům. Ale zas na druhou stranu, když vám takový trochu ostřejší výraz sedne jak prdel na hrnec, dokáže rozčísnout napjatou atmosféru, rozesmát a aspoň na chvilku ulevit od životních starostí. Věřím, že v tom by se mnou souhlasil i dávný filosof Tomáš Akvinský.

A ještě se úplně na závěr hluboce omlouvám všem škarohlídům a upjatým studeným čumákům, pokud jim mé dnešní povídání připadlo poněkud přihlouplé.