Mnozí z nás přemýšlejí o tom, co vše se skrývá za hradbou nepoznání. Jaké rostlinky kvetou v zahradách, které jsou mimo dosah našich pozemských smyslů a nad rámec citlivosti současných vědeckých přístrojů. Co všechno z těchto neznámých vlivů, sil, bytostí či skutečností působí na naše každodenní bytí a jednání. Kam přijde duše, když tělo doslouží, jak to tam vypadá, s kým a s čím se tam setká, co bude dál.
Lidé, kteří se dívají na svět čistě materialistickýma očima, to mají možná o něco jednodušší. Ti si nic takového nepřipouští, podobné otázky neřeší a nevěří v nic, co nelze změřit nebo spočítat. Jsou přesvědčeni o tom, že až zemřou, bude konec. Tečka. Žádné pokračování, žádný přechod jejich vědomí do jiných rovin. Zánik jáství.
Pak jsou tu mnozí, jejichž životy provází víra v Boha. Žijí, nebo se alespoň s většími či menšími úspěchy snaží žít v souladu se svou vírou, která jim poodkrývá závoj tajemství a vede je k tomu jak žít, aby byli dobří. Neříkám, že to mají jednoduché, neb na některé otázky žádná víra odpovědi nenabízí. Navíc, jsou-li ti lidé přemýšliví a otevírají svá srdce myšlenkám, jdoucím nad rámec jejich víry, mají spoustu námětů k rozjímání.
Nejobtížnější a zároveň nejsnazší to mají ti, kteří v ty skryté zahrady sice věří, ale jsou natolik svobodomyslní, že se do žádné oficiální víry nevejdou. Hledají si své vlastní cesty jak oddělit dobro od zla, jak se naučit lásky k bližním a jak hledat drahokamy vědění. Nejobtížnější je právě to hledání bez nápověd různých vír, nejsnazší pak svoboda myšlenek vírami nespoutaných.
Ale proč tady vlastně píšu o věcech, které mnohé nezajímají a pro jiné nejsou ničím novým? Chtěl bych se s vámi podělit o jeden zážitek, který se mi občas, bohužel velmi zřídka vrací. Ta zkušenost asi neřekne nic lidem z té první skupiny, tedy přísným materialistům, doufám však, že možná osloví někoho ze skupiny druhé. A snad i z té třetí, do které i sebe počítám.
Třeba jsem blázen, ale někdy se mi stane cosi, co by se dalo nazvat pomíjivým okamžikem poznání. V ten moment mě možná pohladí paprsek nějakého vědění, pocházející z těch zahrad nepoznaných. Nebo, nazvěme to z všeobecného rezervoáru znalostí, ze kterého dokáží čerpat některá zvířata, když si na jedné straně Země něco osvojí a rázem to umí i na straně druhé. Prostě v tu vteřinu najednou vím, jak je vše „nadzemské“ důmyslně zařízené, logicky vymyšlené a přitom docela prosté. Potom však vteřina poznání odezní, aniž po sobě zanechá jakoukoli informaci v mé paměti. Jeden důležitý vtisk mi však přece jen dodá, jistotu, že je potřeba žít podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vůči svému okolí.
Související článek: Všichni chodíme do školy.
