„Maminko, já bych si strašně moc přála k svátku tu mluvicí panenku, která i zpívá. Hodně moc, prosím, Martinka ze školky ji má a Evička taky,“ zažadonila malá pětiletá Jitka a upřela na svou rodičku prosebný nadějeplný pohled.
„To nejde, Jituško, ta panenka je hodně drahá a my na ni teď nemáme dost peněz,“ opáčila Jitčina maminka Hedvika a zamyslela se. Byl konec listopadu, dcerčin svátek se blížil, ona by jí chtěla udělat radost vytouženým dárkem, ale teď to vzhledem rodinnému rozpočtu opravdu není možné. Snad až jestli sežene Pavel konečně novou práci, když o tu minulou vinou reorganizace přišel. Vypadá to sice nadějně, ale životní náklady jsou vysoké a oni si nemohou dovolit riskovat. Když však viděla Jitčiny smutné oči, napadlo ji, že se uchýlí k nevinné lži a bude doufat, že to nakonec dobře dopadne. „Víš, miláčku, večer napíšeme dopis Ježíškovi, a když budeš hodná, tak on ti tu panenku možná přinese o Vánocích pod stromeček.“
Teď se pro změnu zamyslela Jituška, až roztomile nakrabatila své dětské čílko: „Maminko, já budu určitě hodná. Budu ti pomáhat vyndávat nádobí z myčky a utírat prach a upeču s tebou vánoční cukroví a … a Ježíšek to určitě uvidí. A Ježíšek má na drahou panenku peněz dost?“
Tak, a bylo to. Hedvika sice měla v dcerce zdatnou pomocnici, však ji taky k tomu s Pavlem vychovávali. Jenomže její nečekaná otázka ohledně finanční situace vánočního rozdávače dárků jí vyrazila dech. Nevěděla, jak hned odpovědět, a tak z ní vypadlo: „Víš, Jituško, Ježíšek je kouzelný a penízky na dárky si vždycky dokáže sehnat.“
Tato konverzace dcerku uspokojila, večer pak s maminkou vyrobily příslušný dopis, v němž se velká postarala o text a malá o kresbu vytoužené panenky. Následujícího rána cestou do školky pomohl tatínek dcerce vhodit zmíněný dokument do schránky. Nikdo z rodiny však neřešil, jak si s ním poradí na poště a zda se ho pokusí doručit, přestože poštovní známka na obálce není skutečná, nýbrž jen namalovaná dětskou rukou.
***
„Paniko, prosím vás, nedala byste mi drobásek, když jsou ty Vánoce?“
Tuto otázku si vyslechla Hedvika předvčírem ráno, když vylezla z metra a pospíchala s malou Jitkou k doktorovi. Velká byla den před tím naposled v práci, malá ve školce a od čtvrtka už mají obě volno až do konce roku. Pak začne všechno nanovo, dokonce i pro tatínka, kterému se konečně po všem tom čekání a běhání po pohovorech podařilo sehnat výhodné místo v jeho oboru. Teď ještě honem vyřídit tu návštěvu na očním, je to nadějné, dětský glaukom se nepotvrdil a už je čeká jen závěrečná kontrola.
Hedvika byla dojatá. Byla ráda, že teď si vytoužený dárek pro malou mohou dovolit a mluvící zpívající panenka už čeká schovaná nahoře ve skříni. Vzpomněla si, jak ji předchozí den malá přinesla hezký obrázek Ježíška s bohatou stříbrnou kšticí, který nakreslila ve školce a za nějž dostala pochvalu od paní učitelky. Přišlo jí to symbolické, protože ten bezdomovec, který ji teď u vchodu do metra požádal o drobásek, vypadal v protisvětle pouliční lampy trochu jako on v poněkud ošuntělém a ušmudlaném vydání. Rozdávat almužny cizím lidem sice ve zvyku neměla, ale tenhle ji dokonce slušně poprosil. Na Hedviku zapůsobila souhra okolností, a tak prostě sáhla do peněženky a dala mu celou padesátikorunu.
Chlapík se zatvářil překvapeně, od mladé ženy s malým děckem asi něco takového nečekal. Zarazil se, dokonce vykouzlil šišatý úsměv a prohlásil: „Děkuju vám, mladá paní, pánbůh vám to tisíckrát vynahradí.“ A taky, že ano, nedlouho poté se Hedvika dozvěděla, že dceřin zrak nevyžaduje žádnou další léčbu.
***
„Maminko, tatínku, Petřík říká, že žádný Ježíšek neexistuje, ale já určitě vím, že to není pravda!“ Prohlásila s hrdostí v hlase Jituška, když se včerejšího odpoledne vrátila z procházky. Potkali se tam se sousedy o patro níž, a zatímco rodiče prohodili pár vět, Jituška s o dva roky starším Petříkem řešili spor ohledně existence nadpřirozeného nadělovače dárků.
Hedvika s Pavlem se zarazili. Jejich dcerka půjde napřesrok do školy a oni už nějakou dobu uvažovali o tom, zda by jí nebylo na čase prozradit, jak celý proces pořizování a nadělování vánočních dárků probíhá ve skutečnosti. Nicméně než stačili zareagovat, Jituška doplnila své sdělení: „Já ho totiž na vlastní oči viděla a dokonce vím, odkud bere peníze na dárky.“
„Kde jsi ho viděla, Jituško?“ Zeptala se překvapeně maminka Hedvika.
„A odkud je bere?“ Přisadil si tatínek Pavel.
„No to je přece jasné. S maminkou jsme ho potkali, když jsme šli k doktorovi. Penězům říká drobásky a dávají mu je hodní lidé. Je vám to oběma jasné?“ Triumfovala Jituška a dala si dospělácky ruce v bok, jak to dělává její maminka ve chvílích, když se snaží něco vysvětlit nechápajícím posluchačům.
Když dali rodiče Jitušku večer spát, zapálili si svíčku. Drželi se za ruce a v tichém rozhovoru zavzpomínali na Vánoce svého dětství a na to, kdy oni přestali věřit na Ježíška. Když byla zvídavá Hedvika ve věku své dcery, v nestřeženém okamžiku zahlédla škvírkou ve dveřích svého dědečka, jak se na schodech z půdy lopotí s velkým plyšovým medvědem do obýváku pod stromeček. Pavlovi to pro změnu o rok později prozradil jeho starší bratr, když už ho přestalo bavit hrát před rodiči divadlo a tvářit se, že na Ježíška stále věří.
Poté se Hedvika s Pavlem shodli, že tentokrát ještě nebudou o Vánocích kazit Jitušce radost, ale napřesrok ji zřejmě budou muset opatrně a citlivě vysvětlit, že vzájemné nadělování dárků je symbolickým vyjádřením lásky lidí, kteří jsou si blízcí.
