Pražák se v metru pozná snadno. Podřimuje nebo rovnou usne tak, že přejede. Když zrovna nespí, šmrdlá si s mobilem. Nevyndá sluchátka z uší a promluví pouze, pokud je tázán. Nemoderní Pražáci dokonce čtou knížku nebo cosi luští.
Včera odpoledne jsem v metru potkal skupinku tří venkovanek. Nastoupily kousek před centrem a obsadily trojsedačku vedle mě. Nespaly, nečetly, mobily měly schovaný a mluvily daleko víc, než kdyby se jich někdo na něco jen zeptal. A slušelo jim to, holkám, byly v tom nejlepším věku, něco přes padesát. Mimochodem, všimli jste si, že ženy jsou v nejlepších létech, ať jim je osmnáct, pětatřicet nebo třeba osmdesát?
„To muselo být někdy v devadesátým roce, cvičily jsme tehdá v barevných šatech a já byla ta prostřední.“ Prohlásila zvesela dáma s blonďatým krátkým sestřihem, v triku s nápisem Sokol Kostelec.
„Mařko, myslíš ty šaty, co měly vzadu takový to dlouhý?“ Chytla se zrzka, jejíž nápis na hrudi byl díky olbřímím ňadrům prakticky nečitelný.
„Jó, šaty s ocáskem, jsme to tomu tehdá říkaly. Ale nepletete se děvčata, nebylo to ještě za spartakiády?“ Přidala se třetí. Vysoká hubená bruneta s očima jako dva žhavý uhlíky.
„O tý spartakiádě mi ani nemluv Božka,“ povzdechla si prsatá. „Mám na ni živou památku. Na základce měl imrvére dvojku z mravů a dneska je z něj pan inženýr. Akorát jeho tatík se mi ještě toho léta ztratil někde v Tatrách a já už ho víckrát neviděla.“
Metro se postupně zaplnilo Pražáky, kteří vytáhli chytrý mobily nebo začali spát a ti, kteří nastoupili později, podřimovali vestoje. Byl mezi nimi i jeden borec, co měl na hlavě třímilimetrový porost, sudovitý hrudník, svaly jak Arnold z Terminátora, berli a jednu nohu v sádře. Asi sport, možná pád z kola, snad inlajny, to se holt občas přihodí. Borec se opřel o tyč a metro se rozjelo.
„Jé, děvčata, koukejte, to je kousek, ten by stál za hřích.“ Ozvala se zase ta prsatá, co se jí kdysi ztratil frajer někde v Tatrách.
„Lído, prosím tě, nejsi na něj kapánek stará?“ Ušklíbla se bloncka s dobře čitelným tričkem. „Navíc je zraněnej, copak to nevidíš?“
Vysoká hubená s uhlíky v očích doteďka mlčela. Najednou se vymrštila jako na povel píšťalky, chytla borce pod paží, bez sebemenší námahy ho dovedla ke svýmu místu a lehkým švihem šlachovité paže rázně usadila.
„Ale mně nevadí stát... Vy jste dáma... No, děkuju, jste hodná...“ Borec cosi drmolil, ale měl smůlu, musel si sednout, i kdyby stokrát nechtěl. Trochu zacukal rty, asi ho ta noha bolela a byl přece jen rád, že sedí.
„Panáčku, my jsme Sokolky a pouštět sednout raněné, staré a nemocné je pro nás ctí a povinností,“ uzavřela debatu vysoká hubená, až uhlíky v jejích očích nebezpečně zažhnuly.
Borec ještě jednou poděkoval, polknul a pak už jen tiše zavřel oči.
„Jé, děvčata, kde je ten Fénix, co vedle něj bydlíme? Neprošvihly jsme to?“ Zazmatkovala najednou zrzka, co by jí ten borec stál za hřích.
„Je to v háji, nemůžu najít mapu,“ přidala se blonďatá. Holky na sebe koukaly, nevěděly, kde jsou, snad ani kam jedou a tvářily se tak nešťastně, jakoby dokonce zapomněly, který je vlastně století.
Borce ten zmatek probudil. „Dámy, víte adresu?“
Holky si najednou začaly skákat do řeči a drmolily jedna přes druhou: „No, my jsme přijely na všesokolský slet... Měly bychom bydlet... Prý je tam obchodní dům Fénix... Kousek vedle škola, tak někde tam... Máme to napsaný na tý mapě, kterou zrovna nemůžeme rychle najít.“
„Vysočanská,“ ozvalo se z amplionu a metro začalo nekompromisně brzdit.
„Dámy, honem, jste na místě. Vystupujem, půjdu to s váma najít.“
A pak už jsem viděl jen tři sokolky, co prve donutily zraněnýho Pražáka, aby si sednul, jak ho teď podpírají cestou z vagónu, protože se ztratily a on jim chce pomoct, aby se zase našly.
Holky byly nervózní, borce bolela zlomená noha, ale já měl přesto dobrej pocit. Slet se určitě vydaří, noha sroste a hlavně lidi si dokážou fajnově pomoct, ať už jsou z Prahy nebo odněkud z Kostelce.
