Dámy, které se pyšní tímto pojmenováním, si vytkly celou řadu úkolů, jejichž společným cílem je vyhrát bitvu za setření rozdílů mezi muži a ženami.
Jeden z těchto úkolů, jak jsem se doslechl, se prý týká takové banální, poněkud intimní a na první pohled možná nepodstatné záležitosti, totiž mužskému čůrání ve stoje. Prostě jim to vadí a nejsou ochotny přijmout fakt, že nás příroda vybavila nástrojem, který nám umožňuje vykonat malou potřebu, aniž bychom si museli sednout nebo přičupnout. Důvod, proč si vymýšlejí různé čůrací trychtýřky, je celkem jasný, jednoduše nás chtějí dohnat. Avšak teprve před pár dny jsem pochopil, proč se nám snaží čůrání ve stoje zakazovat.
Žhavé noci konce minulého týdne mě s manželkou vyhnaly z rozpáleného podkroví a my si udělali pelíšek na dvou matracích dole v obýváku. Je tam daleko snesitelněji a dá se tam celkem rozumně spát i při sérii dní, v nichž teploměr venku překročí pětatřicítku a málem se roztrhne. A také tam je, k mému velkému potěšení, blizoučko na záchod.
Mohlo být nějakých půl třetí ráno, tedy má obvyklá hodina, okolo níž se už od útlého dětství vydávám na noční procházku po bytě. Měsíček se postaral o to, že jsem si na WC nemusel rozsvítit a vydávat se tak nebezpečí, že tu svou probudím cvaknutím vypínače a nežádoucím světlem. Potěšen tímto zjištěním jsem spustil svůj soukromý vodopád, vědom si toho, že za žádnou cenu nesmím hlučně spláchnout.
„To se tam nemůžeš zavřít?“ Ozvalo se rozmrzele a rozespaně zpoza dvojích dveří, a já měl rázem po bezstarostném pocitu, že ji nevzbudím. Omlouvat se v tu chvíli, či se dokonce pokoušet o navázání nějaké hlubší konverzace by bylo pouhým vyostřením situace, a tak jsem se za to své hlučné zurčení jen tiše zastyděl a zalezl zpátky na svou stranu pelíšku.
Druhý den přišla bouřka, ochladilo se o víc jak deset stupňů, napětí se uvolnilo a celá ta noční čůrací záležitost se obrátila v humor. „Tak teď to už konečně vím,“ řekl jsem své drahé, „ty feministky mají za ušima. Ono jim vadí, že je svým hlučným čůráním ve stoje budíme ze spaní a rušíme od bůhvíjakých dalších důležitých činností, a proto nám ho chtějí za každou cenu znemožnit.“ Hrdě jsem vypjal hruď a domníval se, jaký jsem chytrý a důvtipný, prostě jsem měl pocit, jako bych objevil druhou Ameriku.
„Cože, tohle ony opravdu chtějí, copak nemají nic užitečnějšího na práci? To si snad ze mě utahuješ?“ Odpověděla mi manželka s šibalským úsměvem a celou mou pýchu smetla kratičkým dovětkem: „Tak se tam příště prostě zavírej.“
Dobrý nápad, takové ona má vždy. Jen budu muset zkontrolovat, jestli nám necvakají kliky od dveří. To za mě čůrající feministky holt nejspíš neudělají.
