„Koukejte, kluci, támhleta v těch červenejch plavkách má nejmíň čtyřky. Dvouručky. Sice budou trochu volnější, ale zato s parádně velkejma bradavkama. Takový já znám.“
Informoval nás spolužák Jirka, když jsme se tehdy v dávných středoškolských časech vypravili v půlce září do bazénu v Podolí. Okomentoval ňadra snad každé dámy, která mu stála za kouknutí. A tvářil se u toho náramně zkušeně, jakoby jich ve svých osmnácti létech vystřídal už tolik, kolik průměrný chlap nestačí ani za celý život.
Zezačátku jsme mu ty jeho řečičky baštili s očima navrch hlavy, ale časem i nám puberťákům došlo, že si zřejmě bohapustě vymýšlí. A že mu všechny ty prsaté kočky prošly postelí jen v představách. „Hele, Jirko, a co takhle Majka, dokázal bys ji přefiknout?“ Pošťouchnul ho z hecu Milan. Majka byla spolužačka z druhé lavice, taková fajn holka, co nezkazí žádnou legraci. A hlavně co nosí na hrudi výstavně vyzdobenou výstavní skříň.
Jirka si do té doby Majky kupodivu moc nevšímal, ale Milan ho postavil před hotovu věc. Přefiknout Majku, to byla výzva do pranice. Kdyby teď couvnul, pokazil by si reputaci. Nadechl se, chvilku dělal, jakože přemýšlí a pak pravil hlasem, jakým se vynáší ortel nad odsouzenci: „Pánové, o metr piv, že bude do tří tejdnů moje.“ Pak jsme si už jen upřesnili, že to „moje“ znamená úspěch absolutní a že metr piv je šest půllitrů plus panák. A samozřejmě, že nás bude o Majčiných přednostech podrobně informovat.
Jirkova sázka se na čas stala nosným tématem našich hovorů o přestávkách, a ač jsme se snažili dávat pozor, Majka se o ní zanedlouho domákla. A věrna svému smyslu pro humor se k ní postavila čelem. Jirka si nechtěl uříznout ostudu, a tak spustil poněkud neohrabaný proces puberťáckého sbližování. Majka se tvářila vstřícně tak akorát, aby mu prakticky nic nedovolila, ale aby v něm zároveň živila naděje. Týden před uplynutím stanoveného termínu se na něj vytasila s bombou: „Jiříku, jak jsi mi tuhle říkal, že rád vaříš, neudělal bys guláš? Naši jedou o víkendu na chatu, tak že bys k nám v neděli dopoledne přišel. Neboj, nemusíš nic kupovat, všechno budu mít nachystané.“ Jirka si pochopitelně myslel, že guláš je jenom zástěrka a že hlavní náplň návštěvy bude spočívat v něčem úplně jiném. Ráno se pořádně vysprchoval a po chlapsku načinčal, doma oznámil, že se jde učit ke kamarádovi a vyrazil.
Průběh nedělní návštěvy jsme se poté dozvídali postupně a po kouscích, ale měl-li bych to shrnout, vše se odehrálo asi takto:
Jirka celý natěšený zazvonil u Majčiných dveří, ta mu otevřela v županu, vzala ho za ruku, vtáhla dovnitř, zamknula a klíč si strčila do kapsy. Pak ze dveří obýváku vylezl zamračený hromotluk, takto Majčin přítel. Jirka se strašně vylekal, ale hromotluk objal Majku okolo pasu, doširoka se usmál a pravil: „Ahoj, Jirko, já jsem Pavel a moc mě těší, že jsi nám přišel uvařit oběd, Majka tvrdila, že to fakt umíš.“ Pak Majka odvedla Jirku do kuchyně, ukázala mu, kde je maso, mouka, droždí, vajíčka, tvrdé housky, cibule, koření a vše další, co je na pořádný guláš s knedlíky potřeba. Načež se přitiskla ke svému hromotlukovi a se slovy, „teď nás omluv, my si jdem ještě na chvilku zdřímnout,“ oba zmizeli v ložnici.
Jirka by se v tu chvíli nejradši otočil na podpatku a po anglicku zmizel, ale nešlo to, protože bylo zamčeno. A tak se nakonec zachoval jako správný frajer, guláš opravdu uvařil a dal si záležet tak, že se Majka s hromotlukem olizovali až za ušima. Jen Jirka odmítl pozvání, aby si vzal s nimi a omluvil se, že už musí domů. Majka ho s díky a se šibalským zábleskem v očích milostivě propustila a než se ti dva pustili do jídla, Jirka stačil kvapně vypadnout.
Tahle příhoda Jirku dočista změnila, už u toho metru piv se z něj stal normální kluk, který se zbytečně nevytahuje. Nakonec i on došel v životě svého horňáckého štěstí. Sice se mu to nepodařilo napoprvé, jedno manželství se mu rozpadlo, ale pokud vím, tak se svou druhou prsatou manželkou je stále.
PS: V minulém článku o dolňácích jsem v diskusi cosi slíbil, a tak mi na závěr dovolte takový malý osobní „coming out.“ Kromě horňáků a dolňáků existuje ještě třetí sorta chlapů, kteří by se bez ohledu na náboženské vyznání dali nazvat „podobojí.“
Své partnerky sice obdivujeme a laskáme úplně celé odshora až domů, ale přesto to s námi tyto vzácné dámy nemají vůbec jednoduché. Musí být totiž nesmírně tolerantní, aby nás na místě nezabily, když v jejich přítomnosti občas na veřejnosti dlouze okukujeme cizí ženské ze všech stran.
