Včera odpoledne o půl páté mi zazvonil telefon, byla to Maruška: „Honzo, chodíš do práce nebo jsi skončil na home office? Já pořád chodím, a jestli by tě to nezdrželo, dala bych si s tebou na dálku kafe, potřebuju ti něco říct.“
„Maruško, taky chodím a na rozdíl od tebe dojíždím přes hranice okresu,“ odpověděl jsem té krásné plnoštíhlé dámě. „Zrovna jsem to tu chtěl pro dnešek zabalit, ale rád budu obdivovat aspoň tvůj hlas, když už si spolu nemůžeme nikam zajít. Počkej pět minut, já si to kafe uvařím a pak ti zavolám zpátky.
Tak jsme tedy s Maruškou místo příjemného posezení v cukrárně nad kouřícím turkem a lahodným zákuskem kafrali po telefonu z kanceláře do kanceláře. Skočil jsem do kuchyňky, vrátil se plným šálkem, postavil ho před čerstvě vypnutý počítač a cinknul zpátky Marušce. Uslyšel jsem tiché usrknutí a pak už jen její melodický hlas.
***
Honzo, Mirku asi neznáš, viď? Je to moje kolegyně a zároveň kamarádka, padesátiletá kočka, co žije sama poblíž smíchovského nádraží a syna s rodinou má někde na Kolínsku. Vždycky to byla taková veselá kopa a starostlivá babička, za mladýma jezdila snad každý víkend. Navařila jim, k tomu upekla něco sladkého, vyrážela hned v pátek odpoledne a vracívala se až v neděli večer. Někdy dokonce přijela až v pondělí ráno rovnou sem do práce.
Jenomže, Honzo, pak přišla doba covidová, která z té příjemné a milé holky udělala doslova ustrašenou hromádku neštěstí. Ona se totiž začala bát, ne o sebe, aby sis nemyslel, ale o svoje okolí, hlavně o ty mladé. „Maruško, já za nimi nemůžu jet, co když to v sobě mám a nevím o tom, ještě bych je nakazila. A přitom si nedovedeš představit, jak se mi po nich stýská,“ říkávala mi pokaždé, když jsem se jí zeptala, jestli byla u mladých. Po firmě chodila jedině v roušce, i když to někteří jiní nedodržovali a na respirátor přešla ještě dřív, než jsme to tady začali mít povinné. Každého od sebe odháněla a i se mnou se bavila leda tak přes celou kancelář. Když jsem se jí ptala, jestli to zbytečně nepřehání, tak jen mávla rukou a odpověděla: „Holka, na mně přece nezáleží, ale strašně bych si vyčítala, kdyby byl kvůli mně někdo nemocný nebo nedej bože umřel.“
Když se začaly prodávat testy na protilátky, tak si jich koupila celou sadu, ale moc jim nevěřila, tvrdila, že nejsou spolehlivé. Občas, tak jednou za měsíc nebo za dva, dala na moje naléhání a samozřejmě po otestování vyrazila za mladými. Po návratu byla vždy několik dní jak na trní, jestli jim to tam přece jen nezavlekla. Uzavřela se sama do sebe a krom nejnutnějších nákupů skoro nechodila ven. Náš šéf dobře věděl, že ji tady potřebuje mít, a tak jí dokonce dal samostatnou kancelář, jinak by ji sem nedostal.
„Maruško, mně už z toho šibe, říkávala mi teď k posledku, „jestli se to konečně neotočí k lepšímu, tak se z toho dočista zblázním. A ty se na mě budeš jezdit koukat do Bohnic přes zavřené okno.“ Vidíš, Honzo, to byl jediný humor, který Mirce ještě zbyl.
A teď si představ, Honzo, že v úterý k večeru, když už byla firma prázdná a já se oblíkala domů, mi tahle nešťastná hodná holka znenadání vrazila do kanceláře. Neměla respirátor, dokonce ani roušku, zato byla celá rozparáděná. V ruce držela poloprázdnou flašku rumu, oči jí svítily jak dvě lucerny na nábřeží, a jak mě viděla, dala se do zpěvu: „Já se na to vyse, vyse, já se na to vydělám.“ Pak na mě zaostřila pohled a přešla do klasiky: „Má roztomilá Máruško, vem mě s sebou na lůžko, má roztomilá Máruško, vem mě s sebou spát...“ Přihnala se až ke mně, vzala mě okolo ramen a spustila: „Holka hnědooká, nesedávej u potoka a udělal mi radost. Napij se se mnou, dej si pořádnýho loka, ať spláchneme toho mizernýho vira.“ Ještě mi tam takhle chvíli dováděla, ale pak najednou, jako když otočíš vypínačem, žuchla si mi do pracovního křesla a začaly se jí klížit oči.
Honzo, já byla napřed z Mirky v šoku, takhle rozjetou jsem ji nikdy neviděla, vždyť ona normálně skoro vůbec nepila alkohol. Ale pak jsem si uvědomila, že se jí vlastně vůbec nedivím. Byla z toho všeho psychicky na dně a podle mýho je jedna pořádná opice ještě o moc lepší, než kdyby si třeba vzala nějaké prášky. Tak jsem jí nějak posbírala a odvedla, no, chvílema spíš odvlekla až k ní domů. Tam jsem ji jako malou holku uložila do postele, ani jsem nemusela dlouho čekat, než usne a vypadla jsem.
Druhý den ve středu ke mně hned ráno přišla Mirka do kanceláře. Měla zarudlé oči a já ti, Honzo, nevím, jestli víc od toho rumu nebo od pláče. Začala se mi pořád dokola omlouvat za to, co provedla, bála se, co že si teď jako o ní pomyslím. A pak mi doslova řekla: „Víš, Maruško, vnuk si zlomil ruku a já se konečně rozhodla, že to risknu a za mladými pojedu. Chtěla jsem si vzít dovolenou a být tam s nimi aspoň týden, abych jim pomohla, ale teď zavřeli okresy a já už tam ani nesmím. Byla jsem z toho tak nešťastná, že jsem skončila u toho rumu. Maruško, prosím tě, promiň, vždyť já na takový pití nejsem vůbec zvyklá.“
Honzo, znáš mě a víš, že když se naštvu, tak dokážu být rázná. Já se v tu chvíli rozhodla, že Mirku k těm jejím mladým prostě dostrkám. Řekla jsem jí, ať si zas udělá test, aby měla jistotu a nemusela se bát, napíše prohlášení o péči, aby mohla z Prahy, a od čtvrtka si vezme dovolenou klidně na celý příští týden. A hlavně ať vyrazí.
Nevím, Honzo, jestli byla Mirka ještě po té opici nějaká vláčná, ale můžu ti říct, že mě poslechla do puntíku. Sesmolily jsme spolu to její prohlášení, test si udělala před mýma očima, a pak mi celá šťastná oznámila, že jí šéf bez problémů kývnul na tu dovolenou. On je uznalej člověk, nemohl si nevšimnout, jaká byla Mirka poslední dobou špatná, a muselo mu být jasné, že si od toho všeho potřebuje na chvíli odpočinout. Dneska v poledne mi Mirka volala, že už je u mladých, jsou strašně rádi, že přijela a že u nich může zůstat tak dlouho.
No a já, Honzo, já jsem ti musela zavolat a celé to prostě vyklopit, tak se na mě nezlob, jestli jsem tě zdržela.
***
Maruška v telefonu zmlkla, já byl dojatý a nevěděl, co jí na to mám říct. Srknul jsem si zbytku kávy a zmohl se na jediné: „Maruško, fakt škoda, že spolu nemůžeme do cukrárny, za tohle svoje velký zlatý srdce by sis zasloužila pořádnej větrník, a to si piš, že ho u mě máš schovanej. Vytáhnu tě na něj, jakmile to bude jen trochu možný.“
„Honzo ses nenapravitelnej a vůbec nebereš ohledy na moje kila. Přeháníš, tohle by přece udělal každej a počítej s tím, že si tu Mirku ještě ohlídám, aby byla v pohodě,“ bránila se Maruška naoko rozzlobeně a mě jen mrzelo, že tentokrát nevidím šibalské plamínky v jejích hlubokých hnědých očích.
