„Tyhle jogurty jsou bio, ty si koupím a pro manžela je vezmu taky. Jsou lepší, protože v sobě nemají žádnou škodlivou chemii. Věrko, ty si je nevezmeš?“ Optala se vemlouvavě postarší kudrnatá černovláska své kamarádky.
Té soboty jsem si trochu přivstal, do čelákovického supermarketu dorazil celkem brzy a bylo tam jen pár lidí. Brejlil jsem do seznamu, kterým mě vybavila moje zákonná manželka, projížděl mezi regály a vracel se pro věci, které jsem na tom papírku přehlédnul. Obchod byl ve srovnání s obřími nakupovacími gigakrány příjemně malý, a tak nebylo divu, že jsem co chvíli potkával ony dvě ženy. Věkem si byly sice podobné, ale vzhledem natolik rozdílné, že by si je člověk nemohl splést ani v nejčernější černočerné tmě. Jedna větší, hubená s tmavými kudrnatými vlasy, druhá menší okulibě oblá, ozdobená polodlouhou blonďatou kšticí.
„Ale kdepak, Kamilo, bio jogurty jsou na mě drahé a ani mi nechutnají, vezmu si radši tyhle,“ odmítla blondýnka nabídku své kamarádky a sáhla do regálu pro úplně obyčejné mléčné zboží. Pak ještě dodala cosi ve smyslu, že ona ty živočišné bioprodukty nemusí a zmizela mi z očí za rohem uličky s toaletním papírem a kuchyňskými utěrkami.
„Ha, tahle velká krabice krmení pro kočky je ve slevě, tak si ji vezmu,“ zaradoval jsem se po chvíli, abych se poté musel vrátit přes celý krám pro maličkatá rajčátka, na která jsem prve zapomněl. A zase jsem je uviděl, tentokrát se dohadovaly, zda umístí do svých košíků bio či nebio masné výrobky. Nu a pak ještě několikrát, scénka byla pokaždé stejná, Kamila stále obhajovala ono dle svých slov zdravé a nejlepší bio zboží, kdežto Věrka ho odmítala.
„Opravdu nemáte hotovost? Seká se mi čtečka, a pokud chcete platit kartou, asi to bude chvilku trvat, omlouvám se.“ To už jsem měl konečně všechno poskládané v košíku, čekal před jedinou otevřenou kasou a dumal, jestli jsem přece jen na něco nezapomněl. Zřejmě se vyskytl nějaký problém s placení kartou a paní pokladní se snažila přimět mladíka, který byl na řadě, aby v rámci urychlení zaplatil hotově. Ten u sebe hotovost neměl, a tak se čekalo, až se čtečka umoudří. Přede mnou stály ony dvě dámy a krátily si čas jak jinak než povídáním. Chtě nechtě jsem je poslouchal a nestačil zírat.
„Proč seš tak zaujatá proti biopotravinám, Věrko? Vždyť jsou přece kvalitnější a na biofarmách se zachází se zvířaty přirozenějším způsobem.“ Zeptala se ta kudrnatá a nesouhlasně pohodila hlavou.
Načež se blondýnka rozhovořila: „Přirozenějším způsobem? Hm, tak víš co, má milá, já ti to teda povím celé. Můj syn je veterinář, nedávno ho volali ke krávě, která se nemohla otelit. On ji vyšetřil, dospěl k názoru, že jednoduchým řešením bude rychlá injekce povzbuzujícího léku, která v těchto případech okamžitě zabírá a umožní zvířeti snadný porod. Chtěl to udělat, jenomže farmář ho zarazil a řekl, že on má certifikovaný ekologický biochov, předpisy jsou přísné, kontroly časté, a pokud by se přišlo na to, že použil tenhle lék, tak by o tu certifikaci přišel se všemi jejími výhodami. Syn se tedy dvě hodiny snažil pomoci krávě dřevními metodami postaru, ale nebylo to nic platné, a tak odjel s nepořízenou. A pak mi doma pověděl: ‚Mami, tohle jsou ztracené případy, takový farmář dá té krávě dva dny šanci, jestli se přece jen neotelí sama, a pak ji pošle na jatka, pokud ovšem za tu dobu sama v krutých bolestech nepojde.‘ Tak proto se stavím odmítavě k živočišným biopotravinám, Kamilo, syn říkal, že tohle nebyl vůbec ojedinělý případ.“
Kudrnatá jen nevěřícně zakoulela očima, pronesla cosi ve smyslu, že to snad není možné, ale dál už rozhovor obou dam nepokračoval. Čtečka platebních karet se konečně umoudřila, mladík zaplatil a odešel, dámy přišly na řadu a musely se věnovat svým nákupům.
Zamyslel jsem se a ve vzpomínkách vrátil ke svým oblíbeným knihám od zvěrolékaře Jamese Herriota. Jejich děj začínal nedlouho před druhou světovou válkou a autor si v nich nesmírně pochvaloval jeden tehdy nový lék, tuším, že jsem jmenoval pituitrin. V současné době už je nejspíš překonaný a nahrazený modernějšími a účinnějšími léky. Tehdy se pituitrin aplikoval zvířatům právě v případech obtížných porodů a měl na svou dobu účinky přímo zázračné, dokázal zachránit mnoho životů jak rodičkám, tak i jejich mláďatům. A dnes? Ekologické farmy a biochovy, na nichž jsou jinak běžné a vůči přírodě neškodné léky zakázané? Vracíme se snad zpátky na stromy?
„Haló, pane, jste na řadě, vyndáte si zboží na pás, abych vám ho mohla namarkovat?“ Vytrhla mě ze zamyšlení pokladní s lehce nervózním úsměvem. Nu, nedivme se jí, měla před sebou perný den, který navíc začal zaseknutou čtečkou platebních karet. Omluvil jsem se jí za zdržení, trochu si pospíšil a pro zapomenutou zubní pastu se už raději ani nevracel.
Tak vám nevím, ono se sice říká: „jedna paní povídala,“ ale já nevidím jediný důvod, proč bych té paní Věrce a jejímu synovi veterináři nevěřil. Od té doby se stavím rezervovaně k živočišným biopotravinám, a když vidím všechen ten humbuk, který je vychvaluje, tak si na tenhle rozhovor vzpomenu. To si pak kladu otázku, co dalšího se asi tak skrývá za produkcí těchhle takzvaně nejkvalitnějších, nejzdravějších a nejekologičtějších potravin.
