„Ty jsi teda moc krásy nepobrala, holka moje nešťastná.“ Ne, že by to Ilonina maminka říkala své dceři ve zlém, spíš šlo o takové smutné a ne zrovna šťastně vyjádřené konstatování faktu, že se po fyzické stránce moc nepovedla.
Maminka to sice vůči Iloně nemyslela špatně, ale spolužačky rozhodně ano, hlavně v pubertálním věku. Po jednom jejich zvlášť vypečeném verbálním útoku se Ilona večer zavřela do koupelny a nešťastně zírala na postavu, která se na ni mračila ze zrcadla. Zatímco její vrstevnice oplývaly bohatými hřívami vlasů, rámujících obličeje jako obrázky, Iloně visely z hlavy neposlušné tenké nitě, které nedokázaly zakrýt velké odstávající uši a jakoby posměšně zvýrazňovaly orlí nos. Oč víc ji zrcadlo ukazovalo svěšenější ramena a hůlkovitější paže, o to intenzivněji zdůrazňovalo šíři boků a tloušťku stehen. V místech, na kterých se mnohé posmívající se spolužačky už mohly začít chlubit pěkným poprsím, neměla Ilona krom titěrných bradavek vůbec nic. Nebylo tedy divu, že skončila obhlídku sama sebe se slzami v očích a se sarkastickým konstatováním, že vypadá jako kuželka na dvou podstavcích, které se přelila prsa do zadku.
„Ilo,“ když se kluk umí pořádně dívat, na každé holce najde něco hezkého,“ prohlásil Ilonin táta ve snaze dodat své dceři trochu optimizmu. Seděl u kuchyňského stolu, snažil se opravit stávkující mikrovlnnou troubu a nemohl si nevšimnout jejího výrazu, když si chtěla nenápadně natočit sklenici vody a prchnout se svým žalem do svého pokojíku.
„A co je na mně asi tak hezkýho, tati?“ Odbyla ho ironicky.
„Oči, Ilo, tvé šedé oči. Mají hluboký laskavý pohled, to si zapamatuj,“ usmál se táta. Ilona se zarazila, nevěděla, jestli to táta myslí vážně nebo se ji snaží jen konejšit. Pak si všimla, že jeho oči jsou úplně stejné jako ty, které se na ni před chvílí nešťastně koukaly ze zrcadla.
„Ještěže tě mám, táto,“ usmála se teď pro změnu Ilona na svého rodiče, dala mu pusu na temeno hlavy a utekla k sobě. Toho večera dospěla k rozhodnutí. Táta to sice myslí dobře, ale pravdu má maminka, když jí říká, že takovou ošklivku nebude nikdo chtít a že se musí zařídit sama pro sebe: „Uč se, abys byla samostatná a aby si tě lidé jednou mohli vážit za to, cos dokázala.“ Střední škola a pak třeba i vysoká, nejlíp medicína. To byla dráha, kterou si Ilona toho večera naplánovala, aniž by tušila, jak hloubka jejích laskavých šedých očí souvisí s teprve klíčící potřebou pomáhat lidem. A už vůbec jí nedocházelo, nakolik je vlastně silná, když dokáže v pubertálním věku takhle zabojovat se svým mindrákem.
S nástupem na střední školu a postupně odeznívající pubertou se posměšky spolužaček zvolna vytrácely, a pokud nějaké zbyly, Ilona si jich nevšímala. Kluci ji na rozdíl od ostatních dívek ignorovali, sice ji to občas trochu zamrzelo, ale dokázala to brát s nadhledem. Nejdůležitější pro ni bylo studium, v němž spatřovala naplnění touhy pomáhat ostatním, jejíž závan se jí poprvé dotkl onen večer při rozhovoru s tátou a jež od té doby stále sílila. Nakonec to Ilona sice nedotáhla na doktorku, ale na diplomovanou sestru. Jednotka intenzivní péče v nemocnici se jí stala druhým domovem, specifickým světem, ve kterém pacienti nekoukají na to, jak kdo vypadá, ale jakým způsobem se o ně dokáže postarat.
***
Byl to zvláštní okamžik. Chvíle, která trvá jen pár vteřin, ale v níž se člověku promítne celý jeho dosavadní život jako nějaký zrychlený film. Napřed dětství, domácnost plná sourozenců, ve které na něj přetažení rodiče nemají dost času, a tudíž je víceméně ponechán svému osudu. Rošťárny nejrůznějšího kalibru s klukama ze třídy, které uťal až tělocvikář a dobrovolný hasič v jedné osobě. Vnuknutí myšlenky a touha překonat svůj nově objevený vzor. Pak spousta fyzické dřiny s vidinou sama sebe v týmu profesionálních hasičů, bojujících bok po boku s rozzuřeným živlem. Dřina, vedoucí až k naplnění snu, spočívajícím v další a další každodenní dřině, tentokrát už ve chvílích skutečného nebezpečí. Pocit, že teď opravdu k něčemu je a zachraňuje lidské životy, které by jinak končily v plamenech.
Před hořícím domem křičí žena. Křik, se kterým se za těch několik let své práce ještě nesetkal. Spíš řev než křik, zvuky, které dokáže vydávat jen zoufalá samice, jejíž mládě je v bezprostředním ohrožení života. S kolegou se vracejí dovnitř, on běží první. Vytáhne dítě z postýlky, předá je kolegovi, ten s ním utíká ven. On už to nestihne, padá na něj hořící trám. Pak už nic...
Zrychlený film končí a Jiří se probouzí z umělého spánku. Necítí své tělo, vidí jen bílou tmu, neví, kde je, nezná hodinu ani datum. Cítí měkký dotek na paži a slyší konejšivý ženský hlas: „Nebojte se, všechno bude dobré. Musíte spát.“ Ta žena ho ještě jednou pohladí. Žena... Hlavou mu prolétne krátká myšlenka, že na ženy nikdy nebyl... Ostych, který sám před sebou maskoval nedostatkem času... Znovu usíná.
***
Tohle všechno se odehrálo před pětadvaceti léty.
Co dál?
Příběh buď může skončit s tím, že pro Ilonu byl Jiří jedním z dlouhé řady pacientů, kteří jí přišli pod ruku, aby se o ně starala v kritických chvílích jejich života. Pro Jiřího to mohla být zlomová epizoda, při níž zachránil život malého dítěte za cenu úrazu, který ho připravil o nohu a způsobil, že nadále už mohl pracovat jen v kanceláři jako administrativní síla u hasičů.
Je tu však ještě druhá možnost, příběh těch dvou může mít společné pokračování. Ne nadarmo se říká, že kritické životní chvíle dokážou sblížit lidi, které by jinak ani ve snu nenapadlo, že budou mít něco společného. Ilona může být na svého Jiřího nesmírně hrdá za to, co všechno udělal před svým úrazem, na čem se byť nepřímo podílí dál, a přitom jí vůbec nemusí vadit jeho doživotní postižení. I Jiří může být na svou Ilonu pyšný za její nekončící a s láskou vykonávanou péči o těžce zraněné a nemocné pacienty. Nemusí si vůbec uvědomovat, že je ošklivá, protože nachází krásu nejen v laskavém pohledu jejích hlubokých šedých očí.
Záleží na vás, milí čtenáři, kterou z těch možností si vyberete. Pokud si zvolíte tu druhou, vězte, že ti dva jsou už bezmála pětadvacet let spolu, však si to zaslouží. Mají syna, který po nich podědil touhu být prospěšný potřebným. Jejich mladý Jiřík studuje medicínu a teď přitom vypomáhá v jedné přetížené nemocnici.
