V tom malém krámku na Vinohradské jsem se rád stavoval. Byl u zastávky tramvaje dva bloky od naší firmy a já si tam u šálku kávy a křupavého croissantu vždy na chvilku příjemně odpočinul po práci.
A byla tam ona. Nenápadná oblá ženuška s cizím přízvukem. Objednal jsem si u pultu a vyslechl si její: „Siďate, mladý pán, já donesu.“ Usednul jsem k jednomu ze dvou malých stolků s výhledem na podvečerní ruch na ulici a čekal. „Tyt pro vás, ať vám chutná.“ Přinesla mi kávu s croissantem na tácku, usmála se a odběhla zpátky obsloužit dalšího zákazníka. V jejím úsměvu byl vždy sotva postřehnutelný stín smutku. Přitahovala mě.
Pak se pár týdnů neobjevila a já se zeptal mladé dívčiny, která tam prodávala místo ní, kde je ta hezká dáma s melírovaným účesem. „Jaká dáma? Jo, vy asi myslíte Irinu, tak ta odjela na Ukrajinu za nemocným manželem,“ odpověděla mi překvapeně, že se na někoho takového vůbec můžu ptát. „Už aby byla zpátky, já tu jen zaskakuju,“ posteskla si na půl úst. Tak ona má manžela, trochu mě to zarazilo, ale nic jiného jsem asi nemohl čekat.
Irina se vrátila další týden a hned spustila: „Vy jste na mě zapytav? To je milé, já vám něco dám, to pekla sama.“ Na tácek ke kávě a croissantu přidala malý koláček, a když mi to celé nesla, zakopla o schod, který dělil krámek od místa se stolky. Snažila se udržet balanc, ale šálek s kávou jí spadl na zem a rozbil se. „Bože, já nezgrablna,“ vykřikla omluvně a běžela pro hard a smeták. Mezitím přišli do krámku další zákazníci, dožadovali se obsloužení, tak jsem Irině hadr se smetákem sebral a navzdory jejím protestům to po ní uklidil sám. Mimochodem, její koláček byl vynikající.
Ten den jsem tam dorazil pozdě, bylo nedlouho před zavírací a já Irině nabídl, jestli by se se mnou nechtěla jít projít. „Já s vámi nemůžu jít, já odruž… já vdaná.“ Její ústa protestovala, ale oči prozradily, že chce být se mnou. Nakonec jsem ji doprovodil kus cesty domů. Z Vinohradské jsme šli přes Riegrovy sady až do Karlína na Křižíkovu a Irina mi o sobě vyprávěla. Doma na západě Ukrajiny má dospělou dceru Oxanu, která pracuje za málo peněz, pokud vůbec zrovna něco sežene, a manžela s nemocnou nohou. Zranil se před dvěma léty na nezabezpečené stavbě a od té doby se strašně změnil, Irině jen nadává, je na ni hrubý. Noha je špatná, potřebuje léky, ona jim posílá peníze a nebýt dcery, on by všechno prochlastal. Tady dělá dvě práce, od rána prodává v Žabce a pak hned běží do krámku, kam za ní chodím. „To nemůžete, pane Jiří, já říkala, že vdaná,“ bránila se, když jsem ji chtěl obejmout při rozloučení, ale v jejích smutných očích se zableskla touha. Nakonec jsem ji doprovodil až dolů do metra a ona odjela kamsi do Hloubětína na ubytovnu.
Takhle jsem v následujících týdnech vyprovázel Irinu několikrát. Byl červen, krámek se zavíral v osm a my courávali večerní Prahou, ozářenou šikmými slunečními paprsky. Občas jsme se posadili v Rígráku na lavičku a jen tak si povídali, chvilku mě nechala, abych ji držel za ruku, ale pak se vždy stáhla. Jednou mi ukázala obrázek Oxany, který měla v medailonku na řetízku okolo krku. Byla na něm hezká dívka s kulatým obličejem a Irininýma očima. „Studovala střední školu, ale teď dělá ve skladu, u nás práce špatná,“ povzdechla si Irina a dodala, že ona sama dělala dřív vedoucí účtárny, ale pak ten podnik zkrachoval.
Jednou se v prodejně stala zvláštní příhoda. Popíjel jsem kávu u svého stolku, když tam přišel nějaký týpek a chtěl si koupit od Iriny láhev alkoholu, kterou měla vystavenou v regálu za sebou. Ze svého místa jsem viděl, jak se snažil zaplatit roztrhanou bankovkou, které kousek chyběl, a Irina ji od něj nechtěla přijmout. Týpek se naštval a křiknul: „Strč si tu flašku do prdele a táhni zpátky na východ, ty děvko ruská.“ Mně se nahrnula krev do hlavy, vstal jsem, udělal dva kroky k tomu týpkovi a řeknul: „Tohle je moje přítelkyně, frajere, omluv se nebo ti rozbiju hubu!“ Nevím, co to do mě vjelo, normálně jsem kliďas a dost slušňák, ale v tu chvíli jsem si prostě nemohl pomoct, Irinu mi nikdo nebude urážet. Týpek na mě kouknul, byl to hubeňour o hlavu menší než já, kuráž ho přešla, dostal strach a zdrhnul.
„Jiří, vy mě zastal... Jiří, já vaše přítelkyně? Jiří já...“ Na další slova nebyl čas, Irina skočila ke dveřím, otočila klíčem v zámku a vrhla se mi do náručí. Skončili jsme na gauči v místnosti za krámkem, snažil jsem se být hodně něžný a Irina mě doslova hltala, jakoby se nemilovala několik let. Byla krásná a úžasná.
„Tohle my neměli, Jiří, já patřím svému muži. Už sem za mnou nikdy nechoď, prosím,“ říkala Irinina ústa, když bylo po všem. Ale její smutné oči němě křičely: „Potřebuju tě, miluju tě, neopouštěj mě a zůstaň se mnou!“ Poslechl jsem její oči.
V následujícím období byla Irina rozpolcená. Na jedné straně jsem viděl, jak je se mnou šťastná, ale na druhé straně ji strašně trápily výčitky svědomí. Podvědomě jsem se před každým dalším setkáním obával, že se se mnou rozejde a kladl si otázku, jestli to mám zapotřebí a jestli bych si neměl radši najít nějakou jinou ženu, českou a nezadanou. Jenomže čas všechno vyřešil jinak.
„Jiří, odpust, odjíždím, vracím se do Dašavy na Ukrajinu,“ sdělila mi Irina se slzami v očích zhruba po třech dalších měsících. „Můj manžel zemřel, brzy mi končí zdejší pobyt a já cítím, že musím zpátky za Oxanou.“
Irinino sdělení mě zasáhlo víc, než jsem čekal. Seděli jsme proti sobě, drželi se za ruce a já počítal slzy na jejích tvářích. Dostal jsem šílený nápad, u vědomí, že tohle nejde vzít zpátky, jsem prohlásil: „Irino, nechceš si mě vzít a nastěhovat se ke mně i se svou dcerou?“ Chvilku mlčela, rozplakala se ještě víc a pak odběhla. Když se vrátila, její oči zářily a poprvé v nich nebyl ani stín smutku.
***
Po svatbě se Irina vrátila už jen do Žabky, ale i s tou brzy skončí. Krásně se jí kulatí bříško a oba se moc těšíme, až nás bude o jednoho víc. A její dcera Oxana? Tak pracovitého člověka jsem už dlouho neviděl. Začínala jako pomocná síla v jednom řetězci prodejen s nábytkem, brala si směny navíc a do toho se intenzivně učila česky. Dnes dělá týmařku prodejců a kdo neví, že není Češka, tak to z její mluvy nepozná. Jo a taky z ní bude skvělá teta, má to v krvi a je jí to vidět na očích.
PS: Tento článek bych rád symbolicky věnoval všem obyčejným lidem Irininy rodné země, kteří jsou ohroženi pošetilostí mocných.
