Tuzexové poukázky

„Chceš bony za búra?“ Tuto větu jsme mohli běžně slýchat na vyhlášených místech veksláků v době před revolucí. Tehdy nebyly československá koruny volně směnitelné, takzvanou „tvrdou měnu“ jsme si za ně mohli koupit pouze, pokud jsme dostali devizový příslib, a to ještě ve velmi omezeném množství. Socialistický režim se dobře staral o to, abychom nebyli zbytečně rozmazlováni zbožím ze „západu“ (oficiálně nesocialistických zemí), případně ani luxusním a úzkoprofilovým zbožím tuzemským, a takové výrobky povolil prodávat pouze v prodejnách podniku zahraničního obchodu zvaném Tuzex za tuzexové koruny, lidově bony.

Legálně se člověk mohl dostat k bonům pouze, pokud se mu podařilo vycestovat k „nepřátelským kapitalistům“ a přivézt si odtamtud nějaké peníze, případně pokud měl to štěstí, že tam měl štědrého bohatého příbuzného, který mu je poslal. Takový „tvrdý peníz“ si potom nesměl nechat u sebe a musel si jej vyměnit za bony, přičemž tato směna byla nevratná. Bony vyšších nominálních hodnot, od 20TK výš měly časově omezenou platnost, vyznačenou razítkem, takže nebylo možné si je střádat do zásoby. Neoficiálně se bony daly sehnat na černém trhu u veksláků, při takové koupi si člověk musel dát pozor na to, aby si nekoupil propadlé bankovky, případně ruličku pečlivě nastříhaného novinového papíru, obloženou několika skutečnými bony.

Ani po výtvarné stránce nebyly bony příliš zajímavé, jednotlivé nominální hodnoty si byly podobné jako vejce vejci a jejich jednotlivé emise se od sebe lišily pouze v detailech. Pouze v jedné věci byly výjimečné, neměly žádné mince a nejmenší nominální hodnota byla půl bonu. Pro ilustraci, případně pro osvěžení paměti těm z nás, kteří si na tu zmíněnou dobu pamatují, uvádím některé z nich.

Zdroj:

http://www.papirovaplatidla.cz