Právě započnuvší nový rok má v letopočtu na konci číslo třináct. Jako bych slyšel hlasy některých lidí „třináctka, to bude hrůza, rok plný smůly a neštěstí...“
Netvrdím, že nám letošní rok přinese jen a jen samé štěstí, ale troufám si tvrdit, že na případných starostech a strastech neponese ta zmíněná třináctka sebemenší podíl. Nejsem numerolog a netuším, kam až sahají kořeny nevalné pověsti tohoto čísla, kdo mu v prvopočátku přiřkl jeho nešťastnou roli. Tu roli, která je mezi lidmi po celém světě natolik zakořeněná, že se třináctky mnozí bojí a vyhýbají se jí, jak jen mohou. Leckterým hotelům ze strachu před nezájmem hostů chybí pokoj číslo 13. Mnohé sportovní kluby nenašly žádného hráče, který by si byl ochotný obléknout dres číslo 13. Když je třináctého, lidé se bojí, že se jim přihodí něco nešťastného a nejraději by celý den nevytáhli paty z domu.
Je to o lidské psychologii. Uklouzneme na náledí, spadneme a podvrkneme si kotník. Když se nám to stane například ve středu druhého, pouze zanadáváme a s datem či dnem si to nijak nespojíme. Běda však, je-li zrovna třináctého, pak je hned třináctka jasným viníkem našeho neštěstí. A když je náhodou navíc zrovna pátek, tím hůř. Stane-li se nám podobná nemilá příhoda po čase opět třináctého, osud tohoto čísla je v naší mysli navždy zpečetěn a my se přidáme k zástupu pověrčivých. Přitom ani netušíme, že za celý život se nám podobných drobných karambolů stalo nejvíc třeba zrovna druhého. Dvojka je totiž číslem v naší mysli nevinným, a tak si toho ani nevšimneme.
Za sebe mohu říct, že mám číslo třináct rád. Ani nevím proč, snad je to tím, že si mi líbí jako takové, možná tím, že mu chci nějak podvědomě „vynahradit jeho zatracení.“ A tak bych byl moc rád, aby nám lidem přinesl letošek co nejvíce štěstí a co nejmíň neštěstí. Já vím, je to jen takové bláhové přání. Všichni jsme jen lidé se svými chybami, a bude záležet především na nás, jaký si jej dokážeme udělat.
Tak tedy mnoho lásky, přátelství, pohody, štěstí a hlavně zdraví.
