Už toho mám dost, to si jako vážně myslíš, že se tě budu bát? Tak to teda ani náhodou, koukej mazat, odkud jsi přišel nebo si to s tebou pěkně zostra vyřídím, jakože se Magdaléna jmenuju!
Dříve, než předám pomyslný škrábací drápek své dávné neohrožené kočičí souputnici životem mourovaté Madlence, si vás směle dovolím pozvat na další umísťovací výstavu útulkových číč a kočičáků. Tentokrát se bude konat v neděli 3. března od 11 do 17 hodin v klášteře svatého Gabriela na pražském Smíchově v Holečkově ulici číslo 10. Pořadatelem výstavy je Spolek na ochranu zvířat Dobříšsko, dále se zúčastní Chlupáči v nouzi a Sdružení na ochranu zvířat v krajní nouzi.
Nyní si představme pár čtyřnohých krasavic a elegánů, kteří tam budou netrpělivě vyhlížet adoptivní dvounohé rodiče, jenž by si je chtěli odnést do svých domovů.
Mazlivá, tulivá a věčně předoucí devítiměsíční Dianka.
Mírná, k lidem i ostatním kočkám kamarádská devítiměsíční Dita.
Karel, Karel, do pekla zajel, na bílém koni čert ho tam honí. Tak tahle říkanka o našem devítiměsíčním Karlovi rozhodně neplatí, on je akorát tak obrovský mazel.
Hodná a přátelská devítiměsíční Bětka z Čísovic.
Mírný a kamarádský devítiměsíční Oldřich možná čeká na svou Boženu a vůbec by mu nevadilo, kdyby byla dvounohá.
Přítulný a družný devítiměsíční Zbyšek rád uvítá v novém domově kočičího kamaráda.
Skoro roční akční a mazlivý Morris je vhodný do bytových podmínek.
Dvouletý mazlivý Foxík může být v novém domově s kočičím kamarádem nebo i jedináčkem.
Dvouletá hodná, ale zatím trochu bázlivá číča Čača od Sedlčan. Ráda by ke druhé kočce v domácích podmínkách.
Tak co, vybrali jste si? Já bych si je teda vzal klidně všechny, kdyby to bylo možné. Ale abych to nezamluvil, teď si s chutí na chvilku orazím a dám prostor Madlence, kočce svého dávno ztraceného mládí, aby vám pomňoukala pár střípků ze svého života.
***
Jen krátký úvod, abyste věděli, s kým máte tu čest. Co pamatuji, byl mi sotva jeden úplněk, když mě našla jedna mladá paní mokrou a hladovou v dešti pod parkovou lavičkou. Vzala si mě k sobě, ale nemohla mě mít, hned druhý den přistihla své lidské miminko, jak leží v postýlce a místo dudlíku cumlá moji packu. Její strach byl sice zbytečný, neb už tehdy mi instinkt zavelel, že nesmím na mládě vytáhnout drápky, ale ona to nevěděla a dala mě své známé. Jenže ani ta si mě nemohla nechat, protože měla doma andulku a došlo jí, že bych si toho ptáka dříve či později ulovila ke svačině. A tak mě nabídla Honzovi, takto sepisovateli této pozvánky, který byl tehdy v pubertě a podařilo se mu u rodičů vyžmundrat, aby si mě mohl nechat.
Měli jste doma někdy puberťáka nebo ho dokonce aktuálně máte? Jestli jo, tak víte, co to obnáší. Tenhle Honza se rozhlédl, že když má konečně doma vytouženou kočku, tak ji vychová k obrazu svému a udělá z ní šelmu. Mimochodem, mockrát v životě jsem mu za to byla vděčná. Bydleli jsme v pražském bytě a o víkendech nebo dovolených vyjížděli na chalupu na venkov.
Doma si mě Honza vzal do parády a hrával se mnou hru na přepadávanou. Vzal si koženou rukavici, chvilku mě honil po bytě, počkal, až se schovám někde za rohem, pak si čupnul na bobek a ruku mi nastavil, abych na ni mohla zaútočit ze zálohy. A já vystartovala, prala se a kousala, jak to šlo, a byla jsem šťastná jako blecha v psím kožichu. Ale jo, přiznávám, někdy jsem se přehlídla a skočila mu na ruku bez rukavice. To pak jenom syknul, po kočičím způsobu si olízal šrámy, které jsem mu udělala, a vše bylo v pohodě. Po takových hrách jsem mu pokaždé vylezla na břicho nebo na hrudník, rozpředla se a usnula. Někdy jsem spávala v jeho skříni zachumlaná v ponožkách, jeho mamince se to sice kvůli chlupům moc nelíbilo, ale on ji pokaždé ukecal, aby mě tam nechala.
Jednou, když jsem mu v horkém létě takhle usínala na holém břiše, tak nám otevřeným oknem vletěl do místnosti motýl. Já byla vmžiku vzhůru, vší silou se odrazila a snažila se to třepotavé stvoření chytit. Motýl sice uletěl, ale Honzovi po mém odrazu zbylo na břiše několik krvavých šrámů od mých drápků na zadních nohou. Vůbec mi nevynadal, naopak byl na ty čáry hrdý, to víte, puběrťák. Vydržely mu dost dlouho, napřed byly červené, později jenom bílé, a když po několika zimách úplně zmizely, tak ho mrzelo, že už je nemá.
Na chalupě jsem pravidelně zúročovala jeho výcvik, když jsem se tváří v tvář setkávala s cizími zvířaty, která se opovážila vstoupit na mé výsostné území. S kočkama jsem si dokázala poradit celkem snadno a vykázat je do patřičných míst, jen občas jsem nějaké hladové toulavce dovolila, aby si vzala trochu jídla z mé misky. To jsem se tvářila, že ji nevidím a radši jsem odběhla pryč, třeba lovit myši. Jednou jsem jich nachytala tolik, že jsem nevěděla co s nimi a několik si jich odnesla na půdu. Pár jich bylo živých, ty se tam namnožily, což se Honzovým rodičům sice nelíbilo, ale já měla aspoň zásobu na zimu.
Jednou se na naší zahradě objevil pes, takový ani ne roční výrostek od jezevčíka, co bydlel o dvě chalupy dál a prolezl k nám děravými ploty. Já se v klídku a v pohodě myla na trávě, on mě uviděl a řekl si: „Ha, kočka, pořádně ji proženu.“
Pustil se za mnou a já se instinktivně dala na útěk. Po pár krocích se ve mně cosi vzepřelo, řekla jsem si, že přece na svém teritoriu nebudu před nikým utíkat. Vzpomněla jsem si na své útoky na Honzovu ruku, zpomalila, ohlédla se a viděla, jak ten psí výrostek znejistěl a taky ubral na tempu. Nastala kuriózní podívaná, vypadalo to, jakoby pes důstojným krokem kráčel za kočkou, ale vzdálenost mezi námi se pořád postupně zkracovala.
Pak, když byl ani ne metr za mnou, mi došla trpělivost, já se prudce otočila a dupla si přední packou o zem, jako když se Honzův táta rozčílil a bouchnul pěstí do stolu. „Tak dost! Tohle je moje území a já nehodlám tolerovat, abys mi sem lezl!“ Zaprskala jsem zhurta na to nebohé psí stvoření. Nu, co vám mám povídat, výrostek stáhl ocas, upaloval tam, odkud přišel a už se na mojí zahradě nikdy neobjevil. Nicméně, musím se přiznat, že jsem měla i pár psích kamarádů, kterým jsem dovolila pobývat na své zahradě, třeba když k Honzovým rodičům přijela návštěva s nějakým hafanem, který měl dost rozumu a nesnažil se přede mnou dělat ramena.
No nic, nebudu vás dál zdržovat, řeknu jen, abyste na tu umísťovací výstavu určitě přišli a nějaké kočce dali svůj domov. Za mých časů útulky neexistovaly a já měla obrovské štěstí, že jsem se přes ty dvě paní dostala až k někomu, kdo o mě stál a dokázal se o mě postarat na celý život
Poznámky:
- Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.
- Autorkou fotografií (kromě Madlenky, ta je moje) je paní Dana Javůrková, takto předsedkyně pořádajícího útulku, která mi udělila souhlas i se zveřejněním úvodního letáku.
