Josef se po dlouhých hodinách probral. Ztěžka otevřel oči a usmál se na svou snachu: „Děkuju Ti za všechno, Lenko.“ Jemně vzala jeho ruku do svých dlaní a pohladila ho očima. Přístroj nad postelí se rozezněl smutným táhlým tónem.
„Na dítě je spousta času, nejdřív si vybudujeme kariéru a postaráme se o pořádné bydlení.“ Pod tímto mottem trávili Pepík s Lenkou mnoho let svého manželství, žili míň spolu než každý sám. On se po létech strávených víc v kanceláři než doma propracoval na vedoucí manažérskou pozici počítačové firmy, ona se stala vyhlášenou veterinářkou v širokém okolí. Opatřili si pěkný domek na kraji Plzně, ale moc si ho neužívali, byl jim spíš noclehárnou než domovem. A to ještě jen tehdy, pokud on nebyl na někde na kongresu a ona po nocích nesloužila svým zvířecím pacientům.
Jenomže čas běžel a jak už to bývá, biologickým hodinám se dost často nevyhnou ani úspěšné ženy. A tak pár dní po vlastních čtyřicátinách porodila Lenka nádherného zdravého klučinu. O jméně nebylo pochyb, Josef byl rodinnou tradicí jeho otce.
***
„Lenko, promiň, odcházím.“ Pepíkovo rozhodnutí bylo sice vyjádřeno daleko rozvitějšími větami, ale zdrcující účinek mělo stejný, jako kdyby použil pouze tato tři lakonická slova. Velký šéf se najednou snesl ze své manažérské výše na zem, došlo mu, že v životě existují i jiné věci než práce a probudila se v něm notně opožděná puberta. Zakrátko bylo jejich manželství rozvedeno, on se sebral a zmizel se svou mladičkou asistentkou.
Lenka už dávno nebyla taková jako dřív, mateřství ji hodně změnilo. Péči o zvířata přenechala svým kolegům s tím, že se k nim sice jednou vrátí, ale až si pořádně užije mateřství. Stala se z ní vzorná maminka, bůhví, možná to odkoukala od svých zvířecích pacientů.
„Jenže co teď?“ Ptala se sama sebe. „Manžel je pryč, náklady na domácnost s malým dítětem nejsou zrovna nejmenší a k tomu všemu hypotéka na domku. Bez návratu do práce to neutáhnu.“ Rodiče jí pomoct nemůžou, před časem odešli za oceán, aby se tam pokusili vyrvat její sestru z náručí drog.
Uprostřed Lenčiných úvah zavrněl telefon: „Leničko, tady je Vlasta... Já vím, ty se teď na nás možná zlobíš za toho našeho holomka Pepíka, ale my tě máme s dědou Josefem rádi, a tak jsme se tě chtěli zeptat...“ Víc toho neslyšela. Tchýňku a tchána si oblíbila od prvního okamžiku a ani ji nenapadlo, že by jim měla dávat za vinu odchod svého manžela. Spíš se sama bála, jestli se oni nezlobí za to, že nedokázala udržet manželství, a když se teď Vlasta ozvala, prostě se rozbrečela dojetím.
Slovo dalo slovo, děda Josef s babičkou Vlastou opustili svůj brněnský byt a přestěhovali se k Lence do Plzně. Lenka se mohla vrátit ke svým zvířatům a malý Jozífek byl šťastný. Kdo poznal vlastní milující a starostlivé prarodiče, snadno pochopí.
Josef s Vlastou se stali Lence druhými rodiči. Svou práci sice vykonávala dobře a láska ke zvířatům ji neopustila, ale už dávno nebyla tak ambiciózní jako dřív. Doma mezi svými se cítila nejšťastnější. Jenomže jak už to v životě někdy chodí, když je člověku nejlíp, netuší, že za rohem na něj čeká další rána osudu. Ve stejný den, kdy se Jozífek pochlubil nejlepším vysvědčením z páté třídy, byla Vlastě diagnostikována zákeřná choroba. Babička srdnatě bojovala, strasti ozařování, chemoterapie a nemoci samotné na sobě nechtěla nechat znát. „Až si mě pánbůh zavolá, odejdu tam, kde už nikoho nic netrápí,“ spíš než sama sebe utěšovala svoje nejbližší. Opustila je za necelý půlrok tiše a smířeně v čase adventním.
„Zvládneme to,“ prohlásil o Vánocích se zaťatými zuby starý Josef a skrz závoj smutku se usmál na Lenku. Vzal ji za ruku a obrazně už nepustil, vzepjal se a provedl ji celým následujícím pochmurným obdobím. Postavil se a jako skála vzdoroval všem starostem, které se život snažil nastražit do cesty jeho snaše a vnukovi. Snad si to ani pořádně neuvědomoval, ale tímhle způsobem pomáhal i sám sobě ve snaze vyrovnat se se ztrátou své milované manželky.
***
Dnes už je malý Jozífek prakticky dospělý. Vydal se ve šlépějích své matky, opustil Plzeň a začal v jejím dávném rodišti studovat veterinu.
Dědovi Josefovi dávno minula osmdesátka a jeho organizmus dosloužil. Po dlouhých hodinách napůl spánku a napůl bezvědomí se na chvilku probral. Ztěžka otevřel oči a usmál se na svou snachu: „Děkuju Ti za všechno, Lenko.“ Jemně vzala jeho ruku do svých dlaní a pohladila ho očima. Přístroj nad postelí se rozezněl smutným táhlým tónem a přivolal nemocniční personál, ale oživovací pokusy už byly marné. Stařičké pendlovky Josefova života se definitivně zastavily. Lenka vzala jeho bezvládnou ruku znovu do svých dlaní a tiše zašeptala: „Já tobě děkuju za všechno, tatínku. Buď sbohem.“
