„Už sis rezervoval termín na matrice?“ Zeptal se mě kolega z práce a kamarád v jedné osobě, když jsme si spolu zašli na oběd. Jeho otázka mě zastihla s plnou vidličkou na půli cesty mezi talířem a ústy.
Nechal jsem tedy vidličku s nabodnutým soustem chutné vepřové pečeně čekat ve vzduchu a překvapeně jsem odpověděl: „Prosím tě, co to meleš, Petře, nač bych já potřeboval matriku?“
Petr se nenechal mou otázkou vyvést z míry a pokračoval: „No, měl by sis pospíšit, tebe se to taky týká, a pokud se chceš vyhnout pokutě, tak nejzazší termín je do konce roku. Asi si dovedeš představit, jaký je tam teď nával, já si to rezervoval už před týdnem a byl jsem rád, že jsem chytil termín na 20. prosince.“
„Tak moment,“ pomyslel jsem si v duchu, protože jíst se má v klidu, jinak si člověk koleduje o žaludeční vředy. Vepřovku jsem vložil do úst, v pohodě požvýkal a teprve poté zareagoval: „O čem to vlastně mluvíš, nevylepšil ty sis náhodou tu kofolu pořádným panákem rumu?“
„Houby rum, copak ty nesleduješ zprávy?“ Kontroval Petr, „jinak bys totiž musel vědět, že tvoje příjmení podobně jako moje figuruje na seznamu nekorektních jmen, která si jejich nositelé musí změnit. Ty seznamy jsou platné po celé unii, je úplně jedno, ve kterém státě žiješ, před tímhle nařízením prostě nemůžeš utéct.“ Kolega se natolik rozhorlil, že zapomněl jíst a jeho porce sekané mu beznadějně stydla na talíři.
„A v čem spočívá nekorektnost našich příjmení, copak si to zas kdo vymyslel za blbost?“ Zeptal jsem se napůl vážně a napůl žertem, moc jsem Petrovi nevěřil.
„Nó,“ protáhl kolega a dokonce odložil příbor, jakoby se chystal k delší přednášce, při které si vypomůže gestikulací rukama. „Já se jmenuju Černý, to je nekorektní, protože to prý zavání rasizmem. Vem si třeba takovou ministryni Černochovou, jakkoli se jí nechci plést do agendy, tak s tímhle příjmením prostě existovat nemůže a ve vládě už vůbec ne. Proslýchá se, že si ho změnila na Původníafrickýobyvatelová a že se to chystá zveřejnit na nejbližší tiskové kon...“
„Původníafricco?“ Skočil jsem mi do řeči. „Ty si snad ze mě děláš prd... totiž dobrý den,“ opravil jsem se, neb kodex velí, že na půdě našeho ústavu se vulgárně nemluví. „Vždyť takové příjmení by se jí nevešlo do žádného formuláře, natož do moderního elektronického s pevně daným maximálním počtem písmen.“
„Nedělám si z tebe prdel,“ ujistil mě Petr u vědomí, že jídelna se nachází v přízemí, nikoli na půdě, a v ní si tedy může mluvit, jak chce. Konečně se vrátil k příboru, ukrojil velké sousto sekané, vložil si ho do úst a pokračoval: „Já se uozhodl, že se chci jmuenovat Kuovář. To zní tak puěkně stauobyle a ani manžuelka s tím nemá puoblém.“
„Tak Kuovář nebo Kovář?“ Šťouchnul jsem si do Petra za jeho mluvení s plnými ústy, i když zrovna tohle asi náš kodex nezakazuje. „A proč, proboha, bych si měl měnit jméno já?“ Celé mi to přišlo postavené na hlavu, ale vzhledem k absurditě některých jiných unijních opatření jsem přece jen poněkud znejistěl.
„Protože jméno Pražák zní nabubřele a šovinisticky. Když se s ním představíš někde mimo Prahu, tak je to, jako bys rovnou říkal: ‚Vy všichni tady jste vidláci a sto let za opicema.‘ Mimochodem na tom seznamu nekorektních jmen jsou všechna, která nějak souvisejí se všemi unijními metropolemi a dokonce i s většími městy, to kvůli venkovanům.“
„No, a jak bych se teda měl jmenovat, aby to prošlo?“ Ohradil jsem se už dost naštvaně, až mi sklouznul knedlík z vidličky. Naštěstí nepřistál ve vypečené šťávičce, nýbrž na hromádce zelí, takže to nevycáklo a má košile zůstala neposkvrněná jak Mariino početí. „To jako Kocour?“ Napadlo mě mé nejoblíbenější zvíře.
„Kocour... Kocour...“ zamyslel se Petr, až si nabral bramborovou kaši na nůž místo na vidličku. Vložil si to do úst, poznal svůj omyl, nevěřícně pohlédl na jmenovanou součást příboru, zakroutil nechápavě hlavou, ale pak se vrátil k tématu: „Kocour taky nejde, protože kočka je šelma. Všichni predátoři jsou na indexu, neboť by mohli vzbuzovat komplex méněcennosti v lidech, kteří se jmenují jako jejich kořisti, například Veverka nebo Zajíc. Jestli chceš zvíře, musíš si vymyslet něco jiného, třeba Myšák.“
„Cože Myšák? To je absurdní, kdybych se jmenoval Myšák, tak bych při své oblibě koček měl nutkání sám sebe ulovit.“ Absurdnější než představa jména Myšák bylo však v té chvíli moje chování. Chutnou vepřovku s knedlíky a zelím jsem už měl totiž snědenou a teď jsem si zcela nešelmovsky a nepredátorsky pochroupával míchaný salát z nakrájených rajčat a okurek s osvěžující mírně nakyslou zálivkou.
„No, já nevím,“ protáhl Petr a zakousl se do štrůdlu, kterému dal přednost před zdravou zeleninou. „Ty to bereš na lehkou váhu, ale odkládat bys to rozhodně neměl. Už tak nemáš jistotu, že i když si ten čas na matrice zarezervuješ hned dneska, tak dostaneš ještě letošní termín a nebudeš muset platit penále za každý den prodlení po novém roce. Víš co, já ti hned po obědě pošlu mailem odkaz, abys to nemusel hledat.“ Nakonec se Petr ve své snaze pomoci bližnímu natolik rozhorlil, že mu poslední sousto štrůdlu sklouzlo do klína, tam se trochu rozmajzlo, a pak hned svezlo na zem. Okomentoval to jediným slovem: „škoda“ a rezignovaně mávl rukou. Nepochopil jsem, zda se jeho komentář týkal ztráty části sladké pochutiny nebo vzniklé skvrnky na gatích.
Na chodbě jsme se rozešli a já se pak vracel k sobě s poněkud smíšenými pocity. Petr je za á) dobrák, který rád myslí za ostatní a nikoho ze svých kamarádů by nenechal ve štychu. Za bé) je to tak trochu puntičkář, když ho to popadne, tak musí mít všechno včas a perfektní, a nikdy by nedopustil, aby třeba prošvihnul technickou s auťákem, jako se to stalo kdysi mně. Jenomže za cé) dokáže být Petr i srandista, takže si u něj člověk nemůže být jistý. Nu, a když k tomu přidáte ještě i za dé), totiž umění unijních úředníků vymýšlet úplné blbosti, tak z toho máte v hlavě guláš, který předčí jak moji vepřovku, tak i Petrovu sekanou.
Uvařil jsem si kafe a ještě než jsem se stačil pustit do práce, tak mi ve firemní schránce přistál mail. Odesilatelem nebyl nikdo jiný než můj kolega Petr Černý a v předmětu stálo: „Slíbený odkaz na rezervační formulář pro změnu příjmení na matrice.“
„Tak přece je to pravda, ten mizera snad vážně nekecá,“ prolítlo mi hlavou. Mail jsem rozkliknul a dočkal se překvapení. Nebyl tam žádný odkaz na matriku, kde si má člověk změnit nekorektní příjmení, nebyl tam ani žádný jiný text. Jediné, co mail obsahoval, byl obrázek. Fotku černého Petra ze stejnojmenné dětské karetní hry. Chvilku jsem na to zíral jako vrána, ale pak mi došlo, že ze všech jmenovaných vlastností mého kolegy je tentokrát správně to srandistické za cé). Ulevilo se mi a já rázem pochopil, jak jsem zas jednou tomu rošťákovi naletěl a že ten pomyslný karetní bubák tentokrát skončil u mě.
