Tak úplně ideální zas nebyla, unikalo jí, že Jarka s Milenou makají na plný plyn, ale Marta ráda brouzdává na internetu schovaná za monitorem. Ale uměla zorganizovat práci a hlavně se za svoje holky postavit, kdykoli bylo potřeba.
Jenomže tohle už bylo dávno. Ve Vltavě uplynulo mnoho vody a pár vlnek přineslo do firemních kuloárů zvěsti o reorganizaci a o snižování počtu pracovních míst. A šplouchalo se, že prý snad možná má dojít i na oddělení šéfové Vlasty a jejích tří podřízených.
„Jarko, chrrchfm, hned všeho nech a okamžitě vyřiď tuhle reklamaci,“ štěkla šéfová a jako tsunami se vyvalila ze své kukaně s očima navrch hlavy. Úplně ignorovala, že Jarka má rozdělanou objednávku, kterou jí před půl hodinou sama chrstla na stůl k urgentnímu vyřízení.
„Tohle je poslední dobou furt, asi jí šplouchá na maják,“ pomyslela si Jarka a zkušeným okem hodila rychlý pohled na tu reklamaci: „Vlasto, to přece není naše práce, něco zvorali na obchodním, tak ať si to tam teď dají do richtiku.“
„Né, Jarko, copak jsi nečetla ten mail? Ehrrrm?“ Šéfová si zlostně odfrkla, ale Jarka se snažila zůstat klidná. Mail četla a věděla, že tohle jim skutečně nepřísluší. A i kdyby, termín na vyřízení je týden. Jenomže kopii mailu z obchodního dostal i kdosi z vedení, a tak jí svitlo, z jakých kalných hlubin tuší šéfová problém.
Jarka rezignovaně odložila rozdělanou objednávku a před zraky šéfové začala odpovídat na mail z obchodního kvůli té reklamaci.
Dobrý den, prosím vás o doplnění informací ohledně reklamace ... blablabla ... děkuji, Vodouchová
„Chhrrm, jakýpak dobrý den, jakýpak děkuju a prosím, co se s nima mažeš, prostě je požádej a basta.“ Vylila ze sebe zase šéfová a Jarka jen tiše obrátila oči v sloup. Pak dokončila mail po svém, slušnost je slušnost, prostě tak byla vychovaná.
Téhož dne odpoledne spláchla šéfová menší průtrží mračen i Martu. Byl čtvrtek, den kdy Marta kvůli nadváze pravidelně chodí do fitka. Měla dost práce, že se přes den ani nemohla pořádně vykoupat v hlubinách internetu. A tak se před odchodem chtěla v rychlosti juknout na víkendovou předpověď počasí. Koukla na hodinky, za pět minut půl sedmé, tak ještě klik, kolik deště věští Norové, klik, co na to naše rosničky, a teď už musí vypadnout.
„Marto, jsi ještě tady, pojď sem, grchk.“ Arzenál štěkavých citoslovcí šéfové byl vskutku bohatý, ale to nebylo Martě nic platné. Ta faktura se splatností až příští středu se holt musela hnedka zlikvidovat a poslat na účtárnu, na které už dneska stejně nikdo nebyl. Navíc se objevilo několik nejasností, které by Marta spláchla za pár minut, ale šéfová z nich dokázala udělat třičtvrtěhodinový liják s menší lokální povodní. Předplacená hodinka ve fitku holt byla v háji.
Nebudu to protahovat dalšími každodenními příhodami šéfové a jejích tří podřízených oveček. Faktem však zůstává, že Jarce v poslední době vylítnul tlak a cholesterol, Marta se čím dál víc zaobluje do barokních tvarů a Milena je doma tak protivná, že ten její před ní utíká. Na kafe s dortíkem ke své tchýni, k její mamince, představte si to.
Nu a všechny tři dámy dumají, co s tím. Dát výpověď a zkusit přeplavat někam do klidnějších vod? Nebo se šéfové rovnou zeptat, proč se tak strašně změnila a dennodenně dští hromobití? Jestli se tolik bojí o svou židli nebo jestli má v rodině nějaký průšvih?
Jarka s Milenou jsou pracantky k pohledání, Marta snad o trošičku míň, ale tak otevřeně se šéfové zeptat nedokážou. Tuší, že to se prostě nedá, že by bouřila ještě stokrát víc. A tak s ní a s neutuchajícím vodopádem jejích štěkavých citoslovcí bojují, jak to jde. A doufají. Jarka, že z toho nedostane infarkt, Marta, že brzo nestrhne domácí váhu. A Milena? Ta se marně snaží nebýt tolik protivná, aby se manžel nakonec nedal dohromady s její maminkou. To by si pak mohla rovnou sbalit lodní pytel a odplout do blázince.
