Okolnosti mě donutily opět po delším čase vstoupit do jámy lvové. Pekelná brána se přede mnou otevřela, vyšlehl plamen a mé nozdry zaplavil štiplavý sirný zápach. V duchu jsem se pokřižoval a pevně sevřel držadlo nákupního košíku.
Dvoupatrový hypermarket, jeden z největších na okraji Prahy, navštěvuji jen velmi zřídka, ale dnes to jinak nešlo. Měl jsem pocit, jakoby se do uliček mezi nekonečné řady regálů sjela snad celá metropole včetně blízkého a možná i vzdálenějšího okolí. Už při pouhém pohledu na ten pulsující a strkající se dav se o mě pokoušely mrákoty.
Byv nepravidelně postrkován všemi směry, jsem si připadal jako zbloudilý suchý lístek v rozbouřených vodních vírech. Když jsem se už, už blížil k regálu s předpokládaným zbožím, ke své hrůze jsem zjistil, že od minule byl vytoužený tovar přestěhován kamsi jinam, i vydal jsem se k dalšímu zoufalému hledání. Můj košík se tudíž plnil jen velmi zvolna, bylo mi horko a uši jsem měl utrýzněné neustále se opakující reklamou na to či ono, co bylo zrovna v akci.
Aleluja, vzedmul jsem poslední zbytky svých sil a neochvějným krokem zarejdoval k pokladnám. „Dobrý den,“ automaticky jsem pozdravil dámu za kasou s žabím výrazem. Odpověděla mi bez zvednutí očí opakovaným „píp, píp, píp,“ jak projížděla jogurty, máslem a dalším zbožím okolo čtečky.
„Jiřino, ahóóój,“ ozvala se z fronty u vedlejší pokladny nějaká její známá, „ty prej máš chlapa.“ Žabí žena s despektem odfrkla a pohlédla tím směrem: „Kdepak mužskýho, něco takovýho bych doma nesnesla, zabila bych to a museli by mě zavřít.“
Další konverzace těch dvou probíhala v podobném duchu, přerušovaná jen pípáním, jak Jiřina mechanicky markovala položky mého nákupu. Ukládal jsem si zboží zpět do košíku a všiml si, jak za mnou vyndává na pás svůj nákup mladý muž s malým synkem po boku. „Sláva, už to budu mít za sebou,“ radoval jsem se v duchu a těšil se, až z toho pekla vypadnu zpět do normálního světa.
„Devět set patnáct,“ oslovila žabí Jiřina pokladnu a čekala. Vytáhl jsem platební kartu, ona jen lehce nesouhlasně zavrčela, aby dala svému okolí najevo, že nechce být rušena v rozhovoru s kamarádkou. Svůj postoj stvrdila nekompromisní větou: „Dobrej chlap je mrtvej chlap.“
Mladý muž za mnou byl zřejmě příliš vyčerpaný tím zběsilým nakupováním a Jiřinina slova si vzal nějak osobně. Nevěřícně zakroutil hlavou a tiše, jen tak pro sebe prohlásil: „Šmarjá, to je ale kráááva.“ Klouček, který se až do této chvíle zjevně nudil podupáváním, náhle zpozorněl, vyvalil kukadla, upřel svůj pohled na pokladní a nevinným dětským hláskem vypálil otázku: „Táto, ta paní je opravdu kráva?“ Snad byl v předchozích dnech někde na statku a jeho nedávno nabyté poznatky o hovězím dobytku se zcela rozcházely s právě vyslechnutou informací z tátových úst.
Vyklidil jsem pole a už se nedozvěděl, jak to dopadlo s Jiřinou, s její kamarádkou a s těmi dvěma zatracenci mužského pohlaví. Ke rvačce naštěstí zřejmě nedošlo, toho bych si musel všimnout ve chvíli, než se za mými zády s posledním závanem síry definitivně zavřela pekelná brána.
Na světlo boží jsem se vrátil se skálopevným rozhodnutím, že po mnoho následujících měsíců budu nakupovat už zas jen v daleko menších, klidnějších a příjemnějších krámcích. V takových, kde se běžně setkávám se vstřícnou a usměvavou obsluhou, s milými dámami v kasách a za pulty, které než k jiným zvířatům, mají daleko blíže ke kočkám.
