„Mami, rozhodli jsme se s Petrem, že dáme Ríšovi k Vánocům kotě, už dlouho po něm touží. Mám jedno vyhlídnuté v útulku a chci se pro něj stavit. Prosím tě, pohlídáš nám ho do Vánoc, aby ho mohl Ríša dostat přímo pod stromeček?“
Ríšova babička paní Zdena byla prosbou své dcery překvapená. Nedovedla si představit, jak by se mladá, naplno zapřažená rodina s pětiletým synkem dokázala v malém bytě pořádně postarat o neposedné kotě. Zvlášť, když nikdy žádné zvíře neměli. Ale nakonec se nechala svou dcerou umluvit, a tak se u ní zakrátko objevil půlroční mourovatý kocourek Jonáš.
Kocourek byl zpočátku celý vystrašený, když zaslechl nějaký hluk, honem se běžel schovat pod postel a pokud venku zaštěkal pes, celý se roztřásl. Bodejť by nebyl, chyběla mu půlka ocásku, kterou mu ukousl nějaký pes v době, než se dostal do útulku. Útulkáři ho tehdy našli venku na kraji pole zraněného a celého vyhublého, kdyby se o něj nepostarali, tak by nepřežil.
Paní Zdena se rozhodla, že za ten měsíc, než se čtyřnožec odstěhuje k mladým, udělá z Jonáše pořádného kočičího kluka. Zpočátku byla opatrná, mluvila na něj tichým vlídným hlasem a dávala mu čas, aby si na ni zvykl. V prvních dnech se nechal jen zlehka pohladit jedním prstem, později se jí začal otírat o nohy před každým krmením. A když jí poprvé vlezl do postele pod peřinu, aby se zahřál, bylo vyhráno.
Týden před Vánocemi měla paní Zdena pocit, jakoby v Jonášově přítomnosti omládla snad o deset let. Chvíle kotěcích bojových her, kdy na jedné straně provázku byla ona a na druhé on, se střídaly s chvílemi poklidného spočinutí, v nichž ji kocourek spokojeně předl a usínal na klíně. Jonáš dočista zapomněl na zlé časy, které prožil na začátku svého života a stal se z něj aktivní veselý tvoreček. Když si pro něj mladí na Štědrý den odpoledne přišli, paní Zdeně se leskly oči a jen nerada se s ním loučila. Utěšovala se jedině tím, že se s Jonášem bude vídat na návštěvách u své rodiny.
„Já budu krmit Jonáška, já si s ním budu hrát, já mu budu čistit píseček. Já, já, já!“ Radoval se malý Ríša ze svého nejkrásnějšího dárku od Ježíška. Jonáš byl trochu vylekaný z tolika nových lidí a z celého toho štědrovečerního rumreje. Skočil paní Zdeně na klín, kde se cítil v bezpečí, nechal se od ní uhladit a teprve potom se vydal na průzkumnou výpravu po svém novém bydlišti. Prošel si celý byt, z vánočního stromečku očesal pár ozdob, vyčůral se do připraveného steliva a pak se zas vrátil k paní Zdeně. Třel se jí o nohy a vehementně se dožadoval něčeho dobrého k zakousnutí. Po svačince ulehl k spánku v jedné z rozbalených krabic od dárků.
V prvních dnech se Ríša o Jonáše opravdu vzorně staral, jenom mu vadilo, že si ho kocourek moc nevšímá. Úporně se ho snažil hladit a tahat, ale byl na něj příliš prudký, a když ho párkrát víc zmáčknul nebo přidržel za zbytek ocásku, Jonáš ho seknul drápkem a začal se mu úplně vyhýbat. Ríšu to přestalo bavit, kocourek zůstával hladový a pomalu neměl kam chodit na záchod.
Když si začal Jonáš brousit drápky o drahou koženou sedačku, shodil několik květináčů a vysypal z nich mokrou hlínu na dřevěnou plovoucí podlahu, Ríšovi rodiče usoudili, že udělali chybu a rozhodli se, že se toho protivného zvířete zbaví. Ještě, že byla nablízku paní Zdena, která si kocourka vzala zpátky k sobě. Nakonec byla ráda, že to celé tak dopadlo, Jonášovi bylo u ní dobře a ona měla čtyřnohého kamaráda, na kterého byla z doby před Vánocemi zvyklá. Je u ní dodnes, vyrostl ve statného sebevědomého, rok a půl starého kocoura, ale v noci jí pod peřinu zalézá úplně stejně, jako když byl malé kotě.
Zdaleka ne každý příběh adoptované útulkové kočky nebo psa má tak šťastný konec jako ten Jonášův. Leckdy je nevhodný živý vánoční dárek v lepším případě vrácen do útulku, v horším prostě vyhozen ven. Je to přece jen pouhé zvíře, tak ať se o sebe postará samo.
Největší nápor nových přírůstků zaznamenávají útulkáři nějaký čas po Vánocích. A také po konci prázdnin, když si lidé v létě pořídí zvíře na chatu či chalupu a při návratu do práce se ho chtějí zbavit. Jenomže kočka ani pes není věc, aby se dala jednoduše vrátit nebo zahodit jako nějaký nepotřebný předmět. Ti čtyřnozí tvorové si na někoho zvyknou, vloží do něj svou naději, dají mu svou přízeň a pak je ten člověk zradí. A potom? Buď nepřežijí nebo se vracejí do útulků se šrámem na duši, a celý kolotoč hledání nového domova začíná znovu.
Většina lidí, kteří se rozhodnou adoptovat útulkového tvora, má však naštěstí ve svém srdci tajnou zvířecí komůrku. Ta je plná lásky, zodpovědnosti a touhy po někom chlupatém čtyřnohém, koho by mohli přijmout do své rodiny a umožnit mu šťastný a spokojený celý život. A jestli zrovna vy patříte mezi takové zlaté lidi, přijďte se příští sobotu 8. prosince podívat na umísťovací výstavu útulkových koček, která se koná od 10 do 17 hodin v sokolovně v pražských Řepích v ulici Na Chobotě 125/2b. Možná budete mít štěstí a nějaká potřebná kočička nebo kocourek si vybere právě vás.
Poznámka: Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.
