„Přijede letos Martin na bílém koni?“ Ptával jsem se každý rok počátkem listopadu své milované babičky. Doširoka jsem otevřel své dětské oči a doufal, že mě svou odpovědí potěší.
Nevím, jestli měla babička se svatým Martinem nějaký tajný komplot, ale dost často v tomto období už v Posázaví první sníh napadl. To jsem pak mohl vytáhnout své sáňky a společně s děcky ze sousedství sjíždět stráňku vedle naší zahrady. Na sněhuláka to sice ještě zpravidla nebylo, ale stačilo maličko a my se hned snažili drncat na polozasypaných hroudách. Předháněli jsme se, kdo bude dole dřív a vůbec nám nevadilo, že to občas skončilo nějakou tou modřinou.
Poslední dobou to má svatý Martin s bělouši nějaké svízelné. Doba se změnila a bílému koni připadl další význam, človíček nastrčený jakousi mafií. Být malý kluk, byl bych dnes zklamaný a těžko bych pochopil, proč přišel Martin o většinu svých běloušů.
Na svatomartinské husy z dob svého dětství si moc nevzpomínám. Mám je v paměti spíš jako velké a respekt budící ptáky, kterým jsem se raději vyhýbal. Rád jsem s babičkou navštěvoval stařičkou sousedku, které se nějakým zázrakem podařilo uchránit maličké hospodářství před tehdejší kolektivizací. Kamarádil jsem se s Voříškem podvraťákem, bydlícím v chlévě s kravkou, majícím na starosti ohlídat několik slepic a tři husy před nebezpečím nezvaných vetřelců. Byl sice bystrý a šikovný, ale v mé přítomnosti to občas trochu popletl a hlídal spíš mě před syčivým husím dotíráním.
Husy byly vzácné a co pamatuji, za dobu svého dětství jsem je na talíři viděl snad jenom párkrát na Nový rok. Dnes je to jiné a s nadsázkou lze říct, že místo jízdy na bělouši přilétá svatý Martin na křídlech bílých hus. Jsem rád, že se nám vrací tenhle málem zapomenutý dávný obyčej. Vůně pečených hus se v těchto dnech line z oken hospod a domácností, málokdo odolá.
Přiznám se, že též jsem dnes hrubě zhřešil proti pravidlům dietologů a jednu porci do zlatova vypečené s bramborovým knedlíkem si neodpustil. Budiž mi aspoň malou omluvou, že jsem si přitom pochutnal i na zdravém červeném zelí a vše zalil dobrým pivem, plným vitamínů a minerálů.
Kdyby dnes žila má babička, z těch bílých koní by asi byla smutná, ale husa by jí přišla k chuti. Byla by ráda, že aspoň občas si ji může dopřát prakticky každý a moderním odborníkům na správnou výživu by se smála se slovy „zdravé je to, co ti chutná.“ Jenom to pivo by nejspíš nahradila lahodnou sklenkou svatomartinského vína a společně se mnou by vám s radostí popřála dobré pochutnání.
