Když jsem byl malý kluk, moje moudrá babička se mi snažila dát základy víry v Boha. V jednom ze svých poutavých vyprávění hovořila o tom, že každý člověk má svého strážného anděla. Bytost, která neustále bdí nad jeho konáním a snaží se ho ochránit před veškerým nebezpečím. Vnuká mu myšlenky, aby se nedopouštěl páchání zlých skutků a varuje ho před činnostmi, které by mohly ohrozit jeho zdraví nebo život. Říkala, že pokud lidé konají zlo nebo se sami vystavují nebezpečí, není to tím, že by svého strážného anděla neměli, nýbrž tím, že mu nejsou schopni či ochotni naslouchat.
Přes veškerou tehdejší snahu své babičky se ze mě pobožný člověk nestal. Nevěřím ve smyslu pravidel žádného náboženství, mým „bohem“ se stala příroda. Věřím, že v jejích lidskou vědou neprozkoumaných oblastech panuje určitý řád, který budeme snad schopni postřehnout až ve chvíli, kdy naše já opustí toto pozemské tělo.
Není to tak dávno, co jsem se setkal s názorem, který by možná většina náboženství považovala za kacířský. Podle něj, pokud duše vstupuje do ještě nenarozeného lidského těla, neučiní tak celá. Rozdělí se, jedna její část se oděje do zdejšího hmotného hávu, ale ta druhá zůstává ve sférách námi lidmi nepoznaných. Ta se pak stává člověku právě oním andělem strážným a doprovází jej od samotného narození až ke smrti, aby poté obě části duše splynuly opět v jedinou.
Je to dost nad naše lidské pozemské chápání. Možná, že na světě existuje pár moudrých, kteří vidí za hranice lidského poznání a o těchto věcech vědí víc. Nám ostatním zbývá jen věřit či nevěřit a snažit se představit si nepředstavitelné.
Mohu-li mluvit za sebe, řeknu, že když jsem o názoru rozdělení duše slyšel poprvé, nedokázal jsem jej přijmout. Avšak jak čas plyne dál, stává se pro mě čím dál, tím uvěřitelnější, a mám-li použít určitou nadsázku, musím říct, že bych si přál, aby to byla pravda. Budu ještě o trochu kacířštější, rád bych věřil i tomu, že něco takového platí nejen pro lidi, ale i pro další tvory, kteří se s námi řídí poznanými i nepoznanými zákony přírody.
