„Co se ti stalo, Maruško?“ Zeptal jsem se své kamarádky, když sykla bolestí, jakmile si usrkla ze šálku horké vonící kávy.
Bolí mě zub, Honzo. To si poslechni a klidně o tom napiš, jsem pěkně naštvaná. Léta jsem chodívala ke svý zubařce, byla to taková ta odbornice ze starý školy. Měla jemný ruce a když bylo potřeba, tak mě pokaždý varovala předem: „Pozor, mladá paní, teď to trošičku zabolí.“ Ale vždycky se snažila to nepříjemný zkrátit na minimum.
A jak uměla trhat. Jednou jsem měla polízanici se šestkou, byl to několikrát spravovanej zub s dlouhým kořenem. Když vyřkla ortel, že musí ven, tak jsem se začala strašně bát. A ona? Napíchla mi umrtvení, chvilku počkala, vzala kleště, stoupla si za mě a povídá: „Otevřte ústa, prosím, já si to jenom tak připodobním, zatím vám nebudu vůbec nic dělat.“ Nasadila nástroj na zub a já si říkala, že asi zkouší, jestli jí budou ty kleště stačit nebo jestli si má vzít nějaký silnější. Pak jen krátce cukla rukou a řekla: „Tak, už to máme za sebou.“ Ani jsem se nestačila zpotit strachy a ta potvora zub byla venku.
Ale proč Ti to všechno říkám, Honzo. Tahle doktorka mi před každým plombováním vysvětlila, jestli je lepší bílá výplň nebo amalgám a nechala na mně, abych se rozhodla sama. Když jsem chtěla bílou, tak vždycky dopředu řekla, kolik to bude stát a já většinou platila pětistovku. Někdy, když byla ta plomba větší, tak mě to stálo o pár stovek víc, ale pokaždý jsem se vešla do tisícovky. Nojo, jenomže tahle paní doktorka s velkým P byla už hodně stará. Několik let přesluhovala, ale pak už si stěžovala, že na to nevidí a musela svou práci pověsit na hřebík.
Já pak začala shánět, kam jít, ptala jsem se známejch, ale bylo to těžký, na několika místech mě odmítli, že mají plnej stav. Až jsem skončila u takový mladý doktorky, co vypadá, jakoby sotva vylezla ze školy. Což o to, má to tam parádně vybavený, takový moderní se spoustou mašinek, který jsem v životě neviděla.
Jenomže když jsem tam přišla s prvním kazem a zeptala se jí, jestli mi radí bílou plombu nebo amalgám, tak na mě koukla jak na neandrtálce a řekla, že amalgám je už překonanej a že ona s ním nedělá. Tak jsem se zeptala, kolik to bude stát a ona, že prej až zjistí, jak je to veliký. Pustla se do toho, ani mi neřekla, co vlastně dělá, jak jsem byla zvyklá ode dřív. Se sestrou, pardon, vlastně s asistentkou, jak říkala tý svý zmalovaný frajli, si povídaly latinsky a já nakonec vyplázla osumnáct stovek.
Když jsem tam přišla příště na prevenci, tak mi ťukla na zub na druhý straně a povídá, že ten mi už asi dlouho nevydrží a bude muset ven. No to víš, že jsem se lekla, ale napadlo mě, že mi pak udělá můstek a bude to dobrý. Ale než jsem to stačila domyslet, tak mi povídá: „Ve vašem případě bude nejlepší aplikovat zubní implantát, tak se pak domluvíme.“ Zeptala jsem se na cenu a ona začala mlžit, že to se jako dopředu nedá říct, záleží na kosti a na dalších věcech. No, nakonec milostivě připustila, že si budu muset připravit nejmíň třicet litrů.
***
Položil jsem Marušce ruku na ruku, abych jí trochu uklidnil a úplně hloupě jsem se zeptal:
„No, to je hrozný, chtěl bych tě nějak potěšit, nedáš si zmrzlinovej pohár? Koukej, támhle mají ovocnej, ten přece máš ráda.“
„Ježíšmarjá, Honzo, ty ses dočista zbláznil,“ vykulila na mě oči ta dobrá žena. „Já na ten svůj bolavej zub nemůžu ani horký ani studený. Představ si, že je to zrovna ten, u kterýho mě ta doktorka vyhrožuje implantátem.“
Potom se Maruška zarazila, maličko šišatě se usmála a mrkla na mě jedním okem: „Ale jestli mi chceš udělat radost, tak si se mnou dej malýho panáčka, ten mi to aspoň trochu uklidní.“
