Kdybych tuto stížnost podal oficiálním způsobem, nebylo by to co platné, dočkal bych se leda tak výsměchu. Proto volím cestu zveřejnění na blogu, i když vím, že nepovede k nápravě neúnosné situace, ale aspoň se o tom lidé dozvědí.
Oč jde? O to, že se o mě Santíka (na obrázku ten zrzavý) a o mou sestru Rózku (ta vedle mě) naše lidské služebnictvo nestará tak, jak by mělo a jak bychom si plným právem zasloužili. Celé to shrnu do několika stručných a přehledných bodů.
1. Jídlo
Dávají nám najíst, jenom když oni chtějí a pouze to, co nám sami vyberou. Navíc musíme jíst potupně na zemi, nedovolí nám stolovat tak, jak se na dobře vychovaného tvora sluší a patří. Pokud se chceme prosbami domoct jídla, na kterém si pochutnávají oni, tak nás ignorují, pokud tak chceme učinit silou, tak nás zahánějí. Výsměchem vůči důstojnosti nás obou budiž následující obrázek, když už se nakrásně dostaneme na jídelní stůl, zbydou na nás akorát prázdné talíře. A to už ani nemluvím o tom, že i od nich nás obvykle vzápětí vyženou pryč.
2. Odpočinek
Součástí správné péče o kočku je samozřejmě to, že jí sloužící umožní kdykoli odpočívat a spát ve své posteli. Tedy přesněji řečeno dovolí jí rozvalit se na jakémkoli místě, nejlépe uprostřed a sám se stáhne stranou, aby kočce nepřekážel. Ne tak ti naši, ti nás nutí spát samotné na nějakých pochybných škrabadlech, a když náhodou chceme být spolu, tak musíme na nepříjemně tvrdý gauč, kde navíc ani nejsme pořádně vidět. Ostatně posuďte sami.
3. Nevděk
Navzdory všemu uvedenému se vůči svému služebnictvu chováme podle zásad dobré kočičí výchovy, mezi něž patří heslo „ty mi dáváš svoje žrádlo, já ti na oplátku dám ochutnat své jídlo.“ Několikrát jsme jim tudíž nabídli čerstvě ulovenou myš a myslíte si, že jsme se dočkali nějakého vděku? Che, ani náhodou, neráčili ani ochutnat a rovnou ji vyhodili. Zkusili jsme to tedy se žížalou a výsledkem byl jen vrchol jejich nevděku, prý si ji máme sníst sami.
Bylo by toho samozřejmě mnohem víc, ale věřím, že jste si z uvedených bodů dokázali udělat jasný obrázek o tom, v jak hrozných podmínkách se nacházíme. Z mé strany je to tedy vše a teď dám ještě prostor Rózce, aby se k celé záležitosti též vyjádřila a potvrdila má slova.
***
Nechci být vůči svému bratrovi neloajální, ve všech uvedených bodech má svým způsobem pravdu. Ale, a teď mi, Santíku, promiň, že vybočím z rámce tvé stížnosti a budu hovořit ve druhé osobě přímo k tobě, ale jinak bys mě asi nepochopil. Vážím si tě jako bratra, který nade mnou drží ochranou tlapku a pečuje o mě (viz obrázky u bodu 2), ale říkám ti otevřeně, že jsi trouba.
Dovedeš si vůbec představit, v jakých podmínkách žijou bezprizorní kočky, o které se nikdo nestará? Nedovedeš, viď? Já se tajně vloupala našemu komorníkovi do počítače, něco si o tom zjistila, tak mě chvilku poslouchej.
1. Jídlo
My dva, kteří máme čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu k dispozici granule a k tomu dostáváme na přilepšenou i něco dalšího, si absolutně nemáme nač stěžovat. Nikdy v životě jsme nepoznali hlad, vůbec nevíme, co to slovo znamená. Hlad, na který v zimě mnohé bezprizorní kočky umírají, tedy pokud je nezabije nějaká nemoc nebo nepřítel. Ty šťastnější se dostanou do útulků, kde se jim dostane péče včetně toho jídla, o něž se však musí dělit s mnoha dalšími, které jsou na tom stejně.
2. Odpočinek
Bráško, ty se tady oháníš obrázky pohodlných pelíšků ve vyhřátém domově a stěžuješ si, že nesmíme ke služebnictvu do postele. Víš proč? Protože když tě tam občas zkusí pustit, tak jim lovíš pod peřinou nohy a zapomínáš zatáhnout drápky. Tak tam holt kvůli tobě nemůžeme oba dva a jsme odkázáni na pelíšky, o kterých se těm kočkám venku může leda tak zdát. Aby se jim jejich sen splnil, musejí mít obrovskou kliku, napřed se dostat do nějakého útulku a až je tam dají do pořádku, tak čekat, jestli si je někdo adoptuje. Radši ani nechtějme vědět, kolika z nich se to nepodaří.
3. Nevděk
Santíku, slyšel jsi někdy našeho komorníka, co říká při návratu z útulku nebo z umísťovací výstavy, když se tváříme, jako bychom padali hlady a opuštěností? Jestli ne, tak já ti jeho slova zopakuji: „Vy dva si tak máte co stěžovat, někdy vás budu muset vzít s sebou, abyste viděli, co taky dokáže znamenat kočičí život.“ Takže bráško, přeber si to, jak chceš a řekni mi, na čí straně si myslíš, že je nevděk, když ohrneš čumáček nad tou kapsičkou, kterou si od komorníka po jeho návratu z útulku vymňoukáš? Jestli někdo umí být vděčný, tak jsou to právě ty naše sestřenky z útulků.
***
Dvounožcova poznámka na závěr:
Nemohu s jistotou tvrdit, co vedlo Santíka a Rózku k tomu, aby napsali každý svůj text. Možná nám tady sehráli divadelní scénku o tom, jak někoho pálí dobré bydlo, nedovede si vážit toho co má a co považuje za samozřejmé. A přitom si snad ani nepřipouští, že v jeho okolí žije spousta potřebných, kteří by dali nevím co za to, kdyby se měli aspoň z půlky tak dobře, jako se má on. Berme tedy jejich slova jako pokus o prosté zamyšlení na samém prahu adventu, předvánočního času zklidnění, smíření a vcítění se do potřeb ostatních.
Teď před chviličkou mi Santík vlezl na břicho, našlapoval a hlasitě u toho předl, zatímco Rózka mi z druhé strany zvědavě nakukovala na obrazovku. Sám nevím, jestli to byl projev kočičí přízně nebo snaha donutit mě, abych jim konečně šel dát konzervu. Nejspíš směs obojího. Takže promiňte, končím a jdu se jim věnovat.
