„Bráško, my dva si tady žijme jako v bavlnce, máme své dvounožce, teplo a jídla, co tlamička ráčí. A víš, že existuje spousta koček, které nikoho nemají, venku mrznou, mají hlad a jsou nemocné?“
„Já vím, ségro, je mi jich líto. Pamatuješ na toho kocoura, co se potuloval okolo naší zahrady, když jsme byli ještě maličcí a bydleli u tety? Tak to byl jeden z nich. Ale nevím, jak bychom jim mohli pomoci.“
„Santí, něco mě napadlo. Možná to k ničemu nebude, ale za pokus to stojí. Chceš to slyšet?“
„No jasně, Rózko, tak spusť a už mě nenapínej, mňoukej, přeháněj.“
„Bráško, uspořádáme soutěž, jako to dělala naše předchůdkyně literární kočka Linda. Vyzveme čtenáře z řad dvounožců a čtyřnožců, aby nám posílali fotky, na nichž je člověk v kontaktu se svým domácím mazlíčkem. Třeba jak drží kočku v náručí, nebo si podává pac se svým psem a podobně.“
„Anebo, jak mu sedí kočka na zádech a drží se drápky, aby nespadla, že jo? Dobrý nápad, Rózko, jen mi vysvětli, jak to pomůže těm venkovním kočkám. Nebo toulavým psům.“
„Santíku, v tom je právě ten fór. Soutěžit budou taková zvířata, kterých se jejich člověk ujal. Třeba si je přinesl z útulku, našel je na ulici, vzal je do své rodinné smečky a podělil se s nimi o svůj domov.“
„Bych to trochu upřesnil, ségro, člověk se se psem podělil o svůj domov, ale kočce jej odevzdal.“
„No dobře, dobře, nebuď takový puntičkář. Důležité bude, když k té fotce dvounožec naškrábe kratičký příběh, ve kterém v několika větách vylíčí osud svého čtyřnohého miláčka. Vlastně napíše, škrábeme my. Nu a ten příběh nám pošle společně s tou fotkou, na které jsou spolu.“
„Já už tě možná chápu, Rózko. Myslíš to tak, že když si ty příběhy přečtou ostatní dvounožci, tak je to vezme za srdce a také si nějaké takové zvířátko pořídí?“
„Přesně tak, Santíku. Po světě běhá spousta hodných lidí, kteří si věrného zvířecího průvodce životem zaslouží. A i kdyby ta soutěž pomohla jen jednomu jedinému, pak můžeme mňouknout, že mělo smysl ji uspořádat. Ale teď musíme vymyslet název a nějaká pravidla. Ty jsi takový bystrý kocour, tak se do toho pusť.“
„Dobrá, dobrá. Tak tedy, ehm, ehm, vážení lidé a milá zvířata, těmi svými váženými lidmi adoptovaná, posílejte nám společné fotky s krátkým příběhem. Budeme se na ně těšit na dávno profláknuté adrese našeho dvounohého asistenta jan.prazak@seznam.cz až do neděle 12. února. Poté je zveřejníme buď v jednom nebo ve dvou kolech podle toho, kolik se nám jich seběhne. A vy pak budete hlasovat pro ty, které vás nejvíc osloví, svým povídáním či obrázkem. Ceny pro vítěze budou odměna zvířete jeho člověkem ve formě takového pamlsku, jaký má nejraději. Útěšné pro ty, kteří nezvítězí, bude nemlich stejné. A úplně první a nejlepší cenou pro všechny bude dobrý pocit, že jste pokusili navézt nový domov pro vaše kamarády, kteří neměli tolik štěstí jako vy. Pokud jde o název, Rózko, tak jestli souhlasíš, bude to Soutěž o novou lásku. Jakože lásku mezi člověkem a zvířetem“
„Jé bráško, jistě, že souhlasím, ty jsi to krásně namňoukal. Myslíš, že to někomu pomůže?“
„Určitě, ségro, to mi na mou duši věř. Teda moc, moc doufám.“
„Na psí uši, Santíku.“
„Na kočičí svědomí, Rózko.“
„Tak zatím ahóóój.“
„Néé, počkej, Rózko, ještě nemůžeme skončit. Ještě musíme domňouknout, že o postupu soutěže a dalších termínech budeme dvounohé a čtyřnohé čtenáře včas informovat.“
„Jasně, Santí, a taky, že se na jejich fotky a příběhy moc těšíme.“
„A že jim přejeme spoustu krásných společných dní, plných radosti, štěstí a vzájemné člověkozvířecí pohody. A teď už tedy opravdu ahóóój.“
