Tentokrát byla ta pokladní nějaká divná. Znala jsem ji jako vždy vkusně upravenou ženu s dobrou náladou, která bušila do klávesnice rychlostí blesku a přes čárové kódy lítala se zbožím tak svižně, že jsem si ho ani nestíhala brát.
Prostě dáma za kasou, za kterou se každý zákazník rád ohlédnul a každá zákaznice ocenila její vstřícnost.
Jenomže tentokrát byla jako vyměněná. Do tváře jí sice přes roušku nebylo vidět, ale čelo měla zbrocené kapičkami potu, přestože v prodejně nebylo žádné horko. Krátké vlasy se jí ježily od hlavy a z očí jí koukal strach. Všimla jsem si toho, když obsluhovala zákaznici přede mnou, její zboží brala z pásu třesoucíma se rukama a kódy načítala jako ve zpomaleném filmu. V okamžiku, když měla namarkovat sáček s nebalenými koláčky, tak se zarazila úplně a obrátila oči v sloup.
„Proboha, snad to nechytla a nemá horečku?“ Politovala jsem ji v duchu.
„Musíte se s tím tak courat, copak nevidíte, že pospíchám?“ Obořila se na ni ta zákaznice přede mnou a trhla hlavou, až se jí výhrůžně zahoupaly těžké náušnice v mohutných uších.
Pokladní jen tiše špitla: „promiňte,“ vzala do ruky plastovou kartičku a její hranou s odporem vyťukala do klávesnice zkrácený kód těch koláčků. Pak dojela nákup, čítající ještě dvou kilovek cukru a tří velkých lahví coly, vyinkasovala od ní peníze a zhroutila se na židli za svou kasou. Ušatá si mohutně odfrkla pohoršeným: „no konečně“ a odrejdovala si to se svým nákupem kousek dál.
„Je vám něco, mladá paní, můžu vám nějak pomoct?“ Zeptala jsem se té pokladní.
„Tam... tam...“ koktala třesoucím se hlasem sotva popadajíc dech, „v klávesnici je... je tam house... housenka.“ Potom se prosebně, jako na nějakého zachránce, rytíře a bojovníka s drakem podívala na taťku, stojícího za mnou. „Pane, prosím vás, nemohl byste mi pomoct?“
Taťka lehce zrůžověl, zatáhl počínající bříško, posunul si brýle na nose a přes plexisklo se pozorně zahleděl do klávesnice. Pak nechápavě zakroutil hlavou: „Ale vždyť tam nic není.“
„Je tam, nad šestkou,“ ozval se taťkův tak sedmiletý syn, který až dosud celý výstup bedlivě sledoval. Teď hbitě oběhl kasu, rozprostřel na stolek papírový kapesník, prstem na něj opatrně sklepnul sotva centimetr dlouhou a jak nit tenoučkou zelenou housenku. Paní pokladní tiše vyjekla, housenka ze sebe udělala maličké prohnuté písmeno cé, kluk ji zabalil do toho kapesníku, jako nějaký klenot odnes ke dveřím a zlehka vytřepal ven na trávník.
„Díky moc,“ oddechla si paní pokladní směrem ke svému malému zachránci. Nenápadně si otřela čelo, přihrábla vlasy a pak najednou ožila: „Máš radši bílou, mléčnou nebo hořkou?“ Aniž by čekala na klukovu odpověď, zašveholila na taťku: „Pohlídejte mi to tady moment, prosím“ a zmizela. Vzápětí se vrátila se třemi malými tabulkami čokolád, namarkovala je na svůj účet a vrazila klukovi do ruky se slovy: „To máš za odměnu, ať ti chutnají.“
Kluk vykulil oči překvapením, vrhl tázavý pohled na taťku, ten jenom krátce kývnul, jako že teda jo, že jeho synek si tu čokoládu za neohroženou likvidaci nebezpečné housenky rozhodně zaslouží. „Děkuji, paní, nejradši mám hořkou, nechám si ji jako poslední,“ odpověděl náš malý hrdina a rychle si své tabulky strčil do kapsy od bundy, aby si to jeho taťka náhodou nerozmyslel.
Pak už se paní pokladní vrátila do své role, vrhla se na moje na pás vyložené zboží a píp, píp, píp, hned lítal přes čtečku jeden kousek za druhým. Zkrácené kódy chleba a rohlíků zahrála na klávesnici štíhlými prsty jak klavírní virtuos, a potom... potom se zarazila.
Neměla už totiž další zboží kam dávat, protože já zaspala s vracením namarkovaného zpátky do košíku. Otočila jsem se na toho taťku a na jeho kluka, který už stál zase zpátky za mnou. Stačilo jen pár letmých pohledů a unisono jsme se i s paní pokladní čtyřhlasně rozesmáli, až se nám roušky nadouvaly na pusách. Pár lidí se pobaveně otočilo, jen spěchající ušatá zákaznice si odkudsi z dáli znovu mohutně odfrkla pohoršením, možná si myslela, že se chechtáme právě jí.
PS: Tento článek bych rád věnoval své drahé manželce s poděkováním za námět, jakož i všem dobrým lidem, kteří se dokážou postarat, aby nás ani v dnešní době neopouštěl tolik potřebný smích.
