Pokaždé, když Pavle zazvoní budík, snaží se ukrást ještě pár vteřin sladkého polospánku, protože dobře ví, že jakmile vyleze z postele, bude mít před sebou náročný a uhoněný den. Rychle do koupelny, pak spíchnout snídani, připravit svačinu pro své dva školáky a nejpozději ve čtvrt na osm vypadnout z bytu. Někdy však nestíhá, ne snad, že by byla pomalá, má totiž svého skřítka Časíka, který v nepozorovaný okamžik s oblibou posune čas o nějakých deset minut dopředu.
Časík ji doprovází celý den, cestou do práce, inspirován dopravní zácpou z osmé vyčaruje čtvrt na devět, aby ji šéf mohl přivítat s lehce zdviženým obočím. Do deseti pro něj musí připravit podklady k jednání, opět ji však pronásleduje Časík, kterému tentokrát přijde vhod nepořádek ve fakturách. Než je Pavla dá dohromady, zařídí pět minut po desáté. Polední pauzu jí Časík zkrátil na deset minut, odpoledne ji pořádně proháněl a když už se konečně chystala domů, s údivem zjistila, že už je dávno po páté.
Manžel Ota jí stále vyčítá, že chodí všude pozdě. Jako by za to mohla, že minulý týden málem kvůli ní nestihli začátek divadelního představení, když Časík zas posunul hodiny o dvacet minut dopředu, zatímco kontrolovala klukům úkoly na příští den. A večer, když jde spát? Téměř denně si říká „dnes se musím dostat do postele před jedenáctou.“ Jenže Časík je zřejmě hluchý nebo dělá, že ji neslyší, a když Pavla uléhá, nezřídka se ručičky překrývají na dvanáctce.
Možná ho znáte, snad vás též provází životem a čím dál, tím k většímu chvatu popohání. Časík je typickým skřítkem dnešní uspěchané doby. Pečlivě se před vámi skrývá, ale pokud se navzdory spěchu na chvíli zastavíte a řeknete si „však ono se to chvíli beze mě nezblázní,“ vyvedete ho z míry a možná se vám ho podaří zahlédnout. Budete překvapení, neuvidíte totiž žádné škodolibé stvoření, které by mělo radost z vašeho zpoždění, ale dlouhonohého nervózního roztěkaného tvorečka, který se o vás snaží pečovat a ve strachu, abyste nic důležitého neprošvihli, vás neustále honí posouváním času dopředu. Když trochu zvolníte své životní tempo navzdory jeho věčnému popohánění, možná mu samotnému pomůžete, protože pochopí, že může žít bez věčného chvátání. Pak bude klidnější, spokojenější a dojde mu, že daleko užitečnější je posouvat čas dopředu v úplně jiných situacích. Třeba v takových, když netrpělivě čekáte, aby už bylo konečně osm, protože v tu dobu za vámi má přijít ten, na kom vám tak strašně moc záleží.
