„Musíš ho zabít,“ šeptal ji Urbeus, „je posedlý ďáblem. Probodni mu srdce, ďábla tak zapudíš zpět do pekla a duše toho člověka bude zas čistá, poletí přímo do nebe. Musíš to udělat, jsi vyvolená.“
Poprvé si uvědomila přítomnost nějaké silné nehmotné bytosti, když dorazila domů z maturitního večírku. Byla opilá jako nikdy dřív, však také bylo co oslavovat. Když se chystala spát, měla pocit, jakoby vzadu za jejím pravým uchem někdo stál. Nějaká výrazná osobnost, která ji telepaticky kárá za to pití. Usedla na postel a zapřemýšlela. „To je přece blbost,“ řekla si po pár vteřinách, „přebrala jsem, do zítřka se z toho vyspím.“ Usnula a ráno už to bylo pryč.
V průběhu několika dalších let se jí ten pocit tu a tam vrátil. Když byla hodně přetažená po náročném dni nebo když se zas víc napila alkoholu. Pokaždé to bylo stejné. Cítila, že ta bytost stojí vpravo těsně za ní, když se ohlédla, nikoho neviděla. Dospěla k názoru, že se jedná o nějakou lehkou psychickou dispozici, ale považovala to za bezvýznamné, tak to moc neřešila. Alkohol téměř přestala pít, začala si hlídat únavu a „on“ se už nevrátil.
V sedmadvaceti se seznámila s Petrem a její život se převrátil naruby. Byla zamilovaná a šťastná. Přišla do jiného stavu a oba se nesmírně těšili na miminko. „Bude to malý Péťa, oči bude mít po mně a vlasy po tobě,“ šeptal jí Petr, když se vrátila z ultrazvuku a řekla mu, že to bude syn.
Jenže druhý den přišla autonehoda. Snad se její manžel znovu zasnil nad tou včerejší úžasnou zprávou, kdo ví. Přehlédl červenou a zleva je smetl kamion. Petr byl na místě mrtev, ji s těžkými zraněními přepravil vrtulník do nemocnice. O dítě přišla, sama přežila.
***
„Přicházím z nejvyšších nebeských sfér, jmenuji se Urbeus a jsem tady, abych vedl tvé kroky.“ Po několika dnech se probrala z narkózy a okamžitě nabyla jistoty, že vpravo za její postelí někdo stojí. Promlouval k ní beze slov telepatickou cestou: „Jsi vyvolená a tvůj úkol je zachraňovat duše lidí, kteří jsou posedlí ďáblem. Kdybys tak neučinila, jejich duše by čekalo věčné zatracení, ale ty jim můžeš pomoci. Když zničíš jejich tělesnou schránku ranou do srdce, zaženeš ďábla zpět do pekla a před duší se otevře nebeská brána.“
Najednou se cítila jako u vytržení. Tak to není žádná psychická dispozice, je to skutečné. Konečně si uvědomila svoje pravé životní poslání. Pomalu se rozvzpomínala, došlo jí, co se vlastně stalo. Napadlo ji, jak to dopadlo s Petrem a maličkým ještě nenarozeným Péťou. „Ale vždyť je to úplně nicotné,“ dospěla k závěru, „mě teď čekají mnohem důležitější úkoly.“ Jen trochu zapochybovala, jestli to všechno zvládne.
Nit jejich myšlenek přetrhl hlas Urbea v její hlavě: „Neboj se, povedu tě, budu stále s tebou, i když mou přítomnost pocítíš jen občas. Vždycky, když se objeví nějaký nešťastník posedlý ďáblem, ukážu na něj, aby ses nezmýlila. Postarám se o to, aby ses rychle uzdravila a mohla začít plnit své poslání. Až tě odsud propustí, opatři si tenký ostrý nůž, udržuj jej v čistotě a měj jej skrytě stále u sebe. Buď si však vědomá, že ďábel je silný soupeř a bude se snažit hatit tvé dobré skutky. Proto se o mně a o svém poslání nesmíš před nikým zmínit.“
Zprávu o manželově smrti a ztrátě dítěte přijala s hranou lítostí. Cítila, že musí dát svému okolí najevo hluboký smutek, Urbeus jí pomáhal. Občas si na moment uvědomila jeho přítomnost na obvyklém místě vpravo za postelí, pokaždé jí dodal sílu. Párkrát ještě zapochybovala, jestli je opravdu skutečný, ale s nástupem nové sestřičky získala jistotu. Všimla si divného svitu v jejích očích a začala o ní přemýšlet. Ten večer k ní Urbeus opět promluvil: „Máš dobrý odhad, ano, ta je posedlá ďáblem. Ale ještě nenadešel čas, abys začala plnit své poslání, jsi příliš slabá a nemáš svůj nůž. Musíš být trpělivá.“
***
Nastoupila zpět do práce, ale v očích kolegů byla jako vyměněná. S nikým téměř nepromluvila, stranila se společnosti. Přičítali to jejímu smutku, a tak jí nechávali v klidu, byli ohleduplní. Nejsložitější to měla s rodiči, stále se jí snažili konejšit a pomáhat, dokonce ji nabídli, aby se k nim zpátky nastěhovala. To se jí vůbec nehodilo a nevěděla, jak se zbavit jejich nevítané pozornosti. Ale Urbeus jí poradil, ať je poprosí, aby jí dopřáli klid, že potřebuje být nějaký čas sama se sebou. Zabralo to, rodičům slíbila nedělní návštěvy, ty nějak ustojí.
Objevila ho cestou z práce, postarší pán v obleku s prošedivělými vlasy. Všimla si jeho očí, byly stejné jako u té sestry v nemocnici, jen ten svit skrytého ďábla byl výraznější. Večer k ní promluvil Urbeus: „Ano, to je on. Je první duší, kterou vyrveš ďáblovi ze spárů. Jsi však novicka, buď opatrná. Několik dní ho pozoruj, zjisti, kudy chodí a ke splnění úkolu si zvol ráno, když se rozednívá, to je ďáblova moc nejslabší. Za žádnou cenu se o tom nikomu nezmiňuj.“
Vzala si dovolenou. Vystopovala, kde bydlí. Měla štěstí, po ránu chodíval venčit psa do rozlehlého parku poblíž svého domu. Urbeus jí poradil, aby svůj první úkol splnila ve čtvrtek, tedy v den, kdy dobré síly převládají nad zlem. V předvečer byla trochu nervózní, ale Urbeus ji uklidňoval svou přítomností. Ráno se probudila silná a odhodlaná, cítila, že ji Urbeus doprovází.
Zpráva z tisku: „V ranních hodinách byl v pražské Grébovce objeven mrtvý muž vyššího středního věku. Z prvních poznatků vyplývá, že byl zavražděn ranou ostrým předmětem do srdce. Policii přivolal náhodný kolemjdoucí, který si všiml vyjícího psa vedle těla mrtvého. Okolnosti jsou zatím nejasné a policie žádá o informace všechny občany, kteří si v této souvislosti všimli někoho nebo něčeho podezřelého.“
***
Nejvíc jí vadilo, že jí nutí polykat ty prášky. Určitě jim to našeptal ďábel, aby ji znemožnil komunikovat s Urbeem. Párkrát za sebou se jí podařilo tu pilulku umně skrýt pod jazykem a vyplivnout. Účinek trochu pominul a ona slyšela, jak k ní Urbeus tiše z velké dálky promlouvá: „Musíš je poslouchat a plnit jejich příkazy. Musíš teď zapomenout, že jsi vyvolená a chovat se, jako kdokoli jiný. Když jim vyhovíš, tak nebudou tak ostražití a časem tě propustí nebo se ti podaří utéct, aby ses mohla vrátit ke svému poslání. Buď silná a trpělivá, jsem stále s tebou, i když mě kvůli těm práškům nevnímáš.“
PS: Tento smyšlený příběh budiž mementem tragických událostí, které se odehrály včera na pražském Smíchově, předloni v říjnu ve Žďáru nad Sázavou, a dalších, které nejsou tak široce známé. Věnujme jejich obětem, prosím, tichou vzpomínku a snažme se v rámci svých možností zabránit do budoucna podobným tragédiím.
