Když byl ještě naživu můj manžel Karel, dopřávali jsme si každé léto čtrnáctidenní dovolenou v krásných českých, moravských a slezských krajích. Vždy jsme si našli nějaký penzión, ze kterého jsme pořádali výlety do okolí.
Naposledy jsme takhle byli v Třeboni a vzali s sebou našeho tehdy čtyřletého vnoučka Frantíka. Už byl dost veliký na to, aby se na ty dva týdny obešel bez rodičů, dceři s manželem to ušetřilo část dovolené a my si s malým užívali hrady, zámky a hlavně přírodu. Frantík se začal učit hledat houby, rozpoznávat vodní ptactvo jihočeských rybníků, moc se mu líbila plavba na malém parníčku okolo Světa a zvídavýma očima zkoumal honosné sály skvostů naší dávné architektury.
„Babičko, dědečku, pojedeme spolu zase příště?“ Zeptal se nás Frantík s rozzářenýma očima, když jsme ho po návratu vraceli rodičům, a my ho ujistili, že ano, ale že si bude muset počkat na příští léto.
Jenomže na podzim můj Karel náhle zemřel a já zůstala sama. Nebudu vás zatěžovat výčtem pocitů někoho, koho opustil celoživotní milovaný partner, řeknu jen, že naší mladí a zejména Frantíkova bezprostřední čistá dětskost mi hodně pomohla toto svízelné období překonat. Přes to přese všechno jsem však dokázala být natolik samostatná, že jsem se na ně neupnula a nenastěhovala se k nim. Pomáhala jsem jim, a tím pádem i sobě „pouze“ při četných oboustranných návštěvách a při podobných společných aktivitách, ale když jsem zrovna nebyla s nimi, zvykala jsem si na život v jedné osobě.
Překulila se zima, přišlo jaro, s ním i plány na blížící se léto a já se rozhodla pokračovat v dávné tradici letních dovolených. „Přišla jsi sice o manžela,“ říkala jsem si, „ale to neznamená, že zůstaneš sedět doma jako nějaká stará bába. Hezky zas někam vyrazíš a Frantíka vezmeš s sebou, vždyť jsi mu to vloni slíbila.“ Tenhle svůj plán jsem předestřela mladým, ti byli nadšení, Frantíkovi zazářily radostí oči a já pro nás objednala pobyt v malém rodinném penzionu kousek od Litomyšle.
„Promiňte, že vás ruším, mladá paní, ale nechtěně jsem zaslechl, že se zítra chystáte do Litomyšle. Pokud byste měli zájem, rád bych vám nabídl odvoz svým kočárem.“ Touto překvapivou větou mě od vedlejšího stolu oslovil při večeři hned druhý den pobytu jeden starší pán. Oslovení „mladá paní,“ adresované mně, víc jak šedesátileté ženské, neznělo vůbec ironicky, nýbrž jako kompliment a celá jeho nabídka vypadala upřímně a kamarádsky. V tu chvíli jsem mu neodpověděla přímo, ale když jsem dala Frantíka spát, vrátila jsem se dolů s tím, že pokud tam bude, prozkoumám bližší souvislosti.
Byl tam, seděl u malého stolku pro dva se sklenicí vína před sebou, a když mě uviděl přicházet, povstal, odtáhl druhou židli a gentlemanským gestem nabídl, abych si přisedla. Představil se mi jako Bedřich, prozradil na sebe, že je dějepisář a do penzionu si přijel odpočinout před novým školním rokem. Se smíchem uvedl, že oním kočárem pro odvoz do Litomyšle myslí svého prťavého Fiata na parkovišti u vrat. Šlo o vzdělaného člověka s mně blízkým smyslem pro humor a já neměla nejmenší důvod jeho nabídku odmítnout.
Následující den jsem se v Bedřichově přítomnosti náramně bavila nejen já, ale i můj v té době už pětiletý Frantík, když Bedřich vtipnými a i pro dítě srozumitelnými poznámkami komentoval průvodcův výklad v útrobách litomyšlského zámku. Po prohlídce jsme zašli na oběd na náměstí, pak courali po městě, v cukrárně dali kafe, pro malého zmrzlinový pohár a na zpáteční cestě se stavili na chvíli v lese. Tam se z Bedřicha vyklubal náčelník Apačů, který pozná každý strom podle maličkého kousku lístku nebo podle jediné jehličky a který dokáže ze suchých větví postavit past na medvěda. Frantík byl unesený a já spokojená.
Nebylo tedy divu, že jsme celé dva týdny strávili takto ve třech, já se postupně dozvěděla, že Bedřich poté, co ho opustila žena a syn se mu odstěhoval do ciziny, žije už několik let sám a bydlí též v Praze jako já, akorát na opačném konci. Ano, přiznám se, nedokázala jsem se ubránit pocitu, že možná nebudu tak docela proti, pokud mé budoucí kontakty s Bedřichem přesáhnou rámec běžného přátelství.
***
„Holka, není to příliš brzy po Karlově smrti? A nejsi ty na takové věci už trochu stará?“ Kladla jsem si otázky ve chvíli, když už jsme s Bedřichem měli za sebou pár krásných pražských schůzek, já na něm vycítila, že moc touží po užším sblížení. Pozvala jsem ho, aby mě večer navštívil a případně se u mě zdržel do rána. Bedřicha jsem měla ráda, řekla si, že přece navzdory všemu život jde dál a pořád jsem i ve svém věku pěkná ženská. Byla jsem sice trochu nervózní, ale připravená mu „dát všechno“ a těšila se na něj.
Z inteligentního přitažlivého muže se po sprše vyklubal i pozorný milenec, který ví, jak si ženu jemnými dotyky připravit. „Tak už pojď,“ zašeptala jsem v jistou chvíli a celá jsem se tetelila v očekávání příštích okamžiků. Bedřich se přesunul na mě a... A nic.
„Miluško, promiň... Víš já... Takhle napoprvé... Nezlob se na mě, jestli můžeš...“ Skulil se dolů, zatvářil se strašně zkroušeně, vyskočil z postele a prchnul do koupelny. Pochopila jsem ho. Po intimní stránce jsme se neznali, už není nejmladší a tohle se klidně může stát každému. Půjdu pro něj, aby se vrátil, pomůžu mu, a když to nepůjde, tak to přece vůbec nevadí. Jenomže jsem podcenila to, jak dokáže mužského úplně zbytečně zasáhnout vlastní selhání v takové situaci. V koupelně jsem ho našla, jak sedí v trenkách na hraně vany a hlavu má v dlaních. Pohladila jsem ho po vlasech, řekla mu, že to nevadí, vzala ho za ruku a chtěla odvést zpátky do ložnice, ale on na mě obrátil své uslzené oči a řekl: „Mám tě rád, Miluško, všechno jsem zkazil, promiň, radši půjdu domů.“ Nakonec se chvatně oblékl a utekl ode mě jako malej kluk.
Vrátila jsem se do postele sama, bylo mi smutno, ale rozhodla jsem se, že to tak nenechám. Bedřich se mi teď bude možná vyhýbat, ale přece kvůli jednomu nepovedenému večeru nedopustím, abych přišla o člověka, který mi začal být hodně blízký, aby Frantík ztratil náhradního dědečka, se kterým je šťastný a aby se sám Bedřich trápil jen kvůli tomu, že se mu to napoprvé nepovedlo podle jeho mužských představ.
***
Teď po delší době se tomu s Bedřichem občas rádi zasmějeme, ale po té nevydařené první noci jsem měla opravdu strach, že o něj přijdu. Zkoušela jsem mu volat hned druhý den, ale nebral mi to, tak jsem si řekla, že ho chvilku nechám, aby vychladnul, a pak si ho srovnám.
Asi za týden jsem se nezdržovala s žádným dalším voláním a večer zazvonila u jeho dveří. Byl překvapený, pozval mě dál a já viděla, jaký má doma nepořádek, všude samé rozevřené knihy a staré mapy. Zřejmě chtěl překonat zklamání, že mě ztratil a ponořil se do svého oboru.
Poprosila jsem ho, aby nám otevřel víno, pak jsme se posadili do křesel proti sobě, já mu položila ruku na ruku a zahleděla se do jeho očí. Nepustila jsem ho ke slovu a spustila: „Víš, Bedřichu, my ženské to máme jinak postavené než vy chlapi a zvlášť v tomhle věku je pro nás než vlastní sex mnohem důležitější přitulení do náručí. Vědomí bezprostřední blízkosti a prostý tělesný kontakt s někým, koho máme rády a kdo má rád nás. Milování samotné, pokud na to přijde, bereme spíš jako příjemný bonus navíc, a když se nedaří, nezboří se nám svět.“
„O... opravdu? Miluško, to jsem nevěděl. A ty... ty bys mě ještě chtěla?“ Bedřich se tehdy trochu zakoktal, vykulil na mě oči a zatvářil se, jako když malé dítě poprvé ochutná slaďoučkou lesní jahodu.
Nu, nebudu to moc rozvádět, z Bedřicha spadla nervozita a byl šťastný, že jsem ho nezavrhla. Zůstala jsem v jeho pevném chlapském náručí až do rána a nakonec došlo i na to, co se nám nepovedlo napoprvé.
Malý Frantík už chodí do druhé třídy, letos o prázdninách jsme si ho zase půjčili od mých mladých a vyrazili s ním na čtrnáct dní do Jeseníků. Hrady, zámky, Frantík si zase užil spoustu lesního dobrodružství se svým náčelníkem Apačů a poslední večer nás u ohniště na zahradě penzionu překvapil otázkou: „Babičko, dědečku, já vám upeču buřty, abyste mě příští prázdniny zas vzali s sebou.
