Ačkoli na pohled vypadáme krásní a důstojní, jsme bohužel příkladem toho, jak přehnané šlechtění může vyústit v neprospěch nás čtyřnožců.
Na svůj pradávný původ jsme po právu hrdí, neboť v rodině čistokrevných koček patříme mezi nejstarší. Sám si to pochopitelně nemohu pamatovat, a tak jsem odkázán na dvounožci sepsané prameny, které bohužel nejsou přesné. Prý jsme se pravděpodobně vyvinuli z pouštních a stepních koček, žijících na Středním Východě, a do Evropy jsme se dostali v první polovině sedmnáctého století. Tehdy jsme se však spíš podobali Turecké Angoře a teprve křížením s dalšími dovezenými kočkami jsme začali velmi pomalu a postupně nabývat dnešní podoby, která se zformovala až ke konci devatenáctého století.
Pokud se na nás podíváte, nemůžete přehlédnout naši masivní kulatou hlavu, posazenou na krátkém a silném krku. Ouška však máme malá a také kulatá, umístěná nízko na hlavě. Naše hluboké oči jsou velké, opět kulaté, barevně krásně ladící se srstí. Čumáček musíme mít co nejkratší, tedy výrazný stop, jak praví dvounožci, hluboce prohnutý pod čelem. Na svou mohutnost máme sice poměrně krátké, ale zato silné nohy s velkými a kulatými tlapkami. Náš kožíšek je dlouhý, hedvábně měkký a nadýchaný, plný lesku a kolem krku tvoří límec. Je nesmírně hustý a hřejivý, neboť je tvořen třemi vrstvami, podsadou, pesíky a krycími chlupy.
Nerad to přiznávám, ale lov, ba ani jiné výrazné pohybové aktivity většinu z nás moc nebaví. Dvounožci nám přezdívají polštářové dámy a gaučoví pánové, ale řekl bych, že trochu přehánějí. Občas se přece jen rádi aspoň na chvilku proběhneme, zahrajeme si s někým na schovávanou a na honěnou, a teprve potom se odebereme na naše nejoblíbenější místo, tedy do pelíšku. Odtud pak v klidu a trpělivě pozorujeme všeliké hemžení tak dlouho, dokud nás nepřemůže spánek. Jsme tolerantní společníci a průvodci životem našeho lidského personálu, většinou dokážeme dobře vycházet s jeho dvounohými koťaty a s kamarády jiných zvířecích druhů.
Jak jsem však naznačil na začátku svého mňoukání, veškerým tím předlouhým šlechtěním jsme utrpěli a vinou přehnaně krátkého čumáčku začasto trpíme záněty horních cest dýchacích. Pčík, promiňte, no vidíte, už to na mě zas leze. Navíc potřebujeme velice pečlivý člověčí personál, aby nám každodenně pořádně vyčesal kožíšek, který by se jinak rychle a nepříjemně zacuckoval.
PS: Po menším přemlouvání vcelku ochotně sepsal kocourek z posledního obrázku, pořízeného v lednu na výstavě ušlechtilých koček v pražském hotelu Diplomat.
Související články: Schůzky s kočičí krásou - Turecká angora, Kartouzská kočka
